Naše procházka časem po okolí starých Úval se pomalu chýlí ke konci. Započali jsme ji více než před rokem a vinou autora nabyla řada těchto článků nežádoucí délky. Bylo to způsobeno častým odbočováním od popisného způsobu vyprávění a někdy i nevhodnými komentáři. Autor si trochu pozdě uvědomuje, že vyčerpal již trpělivost čtenářů a jejich zájem. Zároveň se za zmíněné nedostatky omlouvá a prosí ještě o malé strpení: příští kapitola bude již poslední.
V roce 1919 pronajala naše obec pole ve výměře asi 5 korců tehdy právě vzniklému Sportovnímu klubu Ouvaly na zřízení hřiště pro kopanou.
V dobách feudálních náležely Úvaly s okolím ke kraji Kouřímskému. Toto větší území bylo rozděleno na panství čili dominia, z nichž každé bylo samostatnou správní jednotkou s pravomocí soudní i berní. Každé panství mělo svého feudálního majitele, který vykonával svou moc prostřednictvím vrchnostenské správy. V našem případě to bylo panství Škvorecké, které od roku 1623 patřilo Liechtensteinům stejně jako sousední panství Černokostelecké, Uhříněveské a Kounické.
Kdybychom před 50 lety kráčeli kolem tehdejší synagogy směrem ke Škvorci, ocitli bychom se za ní mimo obec. Tam, kde je dnes prodejna stavebnin a vedlejší domky, byla neoplocená ovocná zahrada, po pravé straně byla role.
Dnešní svoji pozornost věnujme okolí bývalého cukrovarského rybníku.
Dnešní článek bude pro většinu čtenářů trochu nudným čtením, protože v zájmu dalšího vyprávění je třeba uvést zde trochu statistiky a jiných suchých údajů. A s ohledem na některé čtenáře, kterým nejsou běžně známy určité časové souvislosti a události posledních let, nelze se vyhnout ani opakování věcí velmi známých, i když třeba polozapomenutých.
Pokračování stati o našem háji.
Dnešní vyprávění věnujeme historii našeho háje, který se kdysi podobal přírodnímu parku a také bývával – jak bude ještě pověděno – chloubou městyse Ouval.
Než opustíme hodovské údolí, vydáme se ještě na kratičkou procházku podél pravého ramene potoka směrem k bývalému mlýnu tlustovouskému.
Dnes se vydáme na procházku, která pěkně začne, ale jaksi neradostně skončí.
Dokončení historie koupališť
V úvodní kapitole tohoto vyprávění jsme si s mírným přispěním tiskařského šotka trochu porozprávěli o tzv. starých zlatých časech a nyní je již třeba věnovat se úkolu, který je obsažen v titulku.
Článek, který právě začínáte číst, není žádnou místopisnou studií ani pokusem o ni; je to jen prosté vyprávění, v němž jsou zachyceny a poněkud i uspořádány některé údaje o našem okolí a o změnách, které zde nastaly v několika uplynulých desetiletích.