Článek, který právě začínáte číst, není žádnou místopisnou studií ani pokusem o ni; je to jen prosté vyprávění, v němž jsou zachyceny a poněkud i uspořádány některé údaje o našem okolí a o změnách, které zde nastaly v několika uplynulých desetiletích.
Podstatnou část tu tvoří vzpomínky místních starousedlíků; pokud bylo použito i jiných pramenů, bude na ně poukázáno příležitostně. Vzpomínky časem blednou, až se posléze zcela vytrácejí z povědomí lidí, a také hrstka těch, kteří mohou vyprávět o takzvaných starých Úvalech, je rok od roku menší. Tyto a podobné úvahy byly důvodem k napsání tohoto článku.
Pro množství látky, která se tu nabízí ke zpracování, je jisté, že toto pojednání i přes svou obsáhlost nebude bez mezer a nedostatků. Autor doufá, že snad i tak bude vlídně přijato těmi čtenáři, kteří mají hlubší zájem o naše město i jeho minulost.
Na přelomu století
Než se zcela věnujeme vytčenému námětu, pokusme se především představit si v duchu ty staré Ouvaly tak, jak je znali ti, o nichž se ohleduplně praví, že hodně pamatují. Nelze pochybovat o tom, že kdysi dávno byla to obec převážně zemědělská. Po vybudování železnice olomoucko-pražské (1842-1845) začíná však ztrácet tento svůj výlučný charakter, mění ponenáhlu svou tvářnost a stává se víc a více sídlištěm. Ve známém spise „Úvaly jindy a nyní“ uvádí Václav
Sommer, že v roce 1881 bylo u nás 1130 obyvatelů a 109 domů, v roce 1900 tu žilo již 1292 lidí ve 133 domech. Do roku 1918, který významným časovým mezníkem i ve vývoji Úval, přibylo tu dalších 900 obyvatelů a počet domů se zvýšil asi na 310. Po seznámení těchto skutečností všimněme si teď starých Ouval trochu také z jiného hlediska.
V době, kdy ještě nebylo automobilů, stala se naše obec i oblíbeným výletním místem Pražanů, kteří k nám také začali jezdit, jak se říkalo, na letní byt. Připomeňme si, že Klánovice v té době neexistovaly a Újezd (tehdy ještě bez přízviska „nad lesy“) byl jen malou vesničkou. Měl proti Ouvalům také horší železniční spojení z poměrně vzdálené zastávky zvané tehdy Jirny-Koloděje, kde zastavovalo pramálo vlaků.
A tak v celkem bezlesé krajině podél železnice Praha-Kolín byly to právě jen Ouvaly, které svým výhodným vlakovým spojením, svou polohou uprostřed krásného okolí a v blízkosti většího lesa přitahovaly výletníky i letní hosty, jimž mohly poskytnout i možnost nenáročné zábavy a společenského vyžití. Tak se stalo naše poklidné a poměrně upravené městečko na čas oblíbeným letoviskem. Návštěvníky vábil i náš háj s četnými lavičkami, upravenými cestami a pěknými výhledy. Rostly tu různé druhy hub, mezi jinými i pravé ryzce ve smrkovém mlází. Přitažlivé byly i romantické zříceniny dvou věžiček v Oboře-Králičině, procházky kolem voňavých luk a v neposlední řadě i malé koupaliště s křišťálově čistou vodou, nemluvíme-li již o četných hostincích a ubytovacích možnostech.
Abychom měli obrázek starého městyse ještě úplnější, přibližme si nyní ve vzpomínkách i atmosféru oné doby, o níž je tu řeč, té doby, kdy nám vládl „stařičký mocnář“ a kdy Ouvaláci nařizovali své hodiny nikoliv podle poledního vyzvánění zvonů, ale spíš podle nádražního signálu, nebo podle vídeňského rychlíku. Snad již není ani pravda, že ráno den co den přijížděla k našemu nádražíčku Škvorecká „pošta“ s jedním nebo dvěma koníky a s poštovským panáčkem“ na kozlíku. Když se pak vracela po náměstí dolů a jestliže byl panáček dobře naložen, nasadil k ústům trumpetku a zanotoval melodii staré známe písničky. Naše náměstí bylo tehdy asi tak stejně oživeno, jako dnes, (odmyslíme-li si automobily), neboť to bylo centrum obce. A ruch tu utichl teprve večer po sedmé či osmé hodině, kdy se zavíraly kupecké krámy. Od setmění do půlnoci bylo náměstí osvětleno, či lépe řečeno pět blikavých petrolejek tu zdůrazňovalo tmu. Na přilehlých ulicích to bylo podobné, spíše ještě horší. Ten, kdo musel po půlnoci ven, chodil obvykle s lucernou, protože za bezměsíčných nocí a při kalné obloze jste nespatřili ani vlastní ruku před očima.
Po půlnoci se tu ozývalo houkání sov a občas temné troubení na roh. To náš noční hlídač, jinak i lampář a kostelník, vytruboval noční hodiny. Po druhé hodině s půlnoci ozvalo se nočním tichem na silnici drkotání několika povozů, které měly na spodcích rozsvícené, kymácející se lucerny. To byli mlékaři, jedoucí do Prahy. Pak byl klid až do ranního rozbřesku, k němuž ovšem patřilo i mnohohlasné kuropění, doplněné později nezbytným ranním klekáním.
Zní to dnes již téměř neuvěřitelně, řekneme-li, že ve škole se vyučování začínalo modlitbou, že na ulici zdravili žáci své učitele hlasitým „Pochválen…“, nebo že po jaru dostávali někteří školáci „úlevu“. To byli ti, kteří mohli či museli pomáhat rodičům na poli, a tak během května a června chodili do školy jen málo, nebo vůbec ne. (Říkalo se jim „úleváci“ – a filolog tu může spatřovat příbuznost s pozdějším výrazem ulejváci“).-
A jaká to bývala sláva o katolickém svátku Božího těla! U leckterých vrat byly postaveny oltáře, kolem hojnost chvojí a mladých břízek, země poseta květy.
V procesí věřících, které chodilo od oltáře k oltáři, uplatňovaly mladé dívky nejen své půvaby, ale i nejnovější modely. Teď si k tomu přimyslete hlahol kostelních zvonů, dunivé rány z hmoždířů, vůni kadidla, modrou oblohu a vysoké jarní sluníčko, opojné jako mladé víno, a pak teprve budete vědět, jaké to bývaly krásné časy… když jsme byli mladí.
Pouti u nás nikdy nebývaly, zato slavná posvícení a hlučné jarmarky, jimž se také někdy říkalo výroční trhy. A jak bývalo veselo po žních na strniskách, kde se pásla četná i početná husí hejna! Není to ostatně tak dávno, co se ještě chodilo „sbírat“ a nosily se domů „kytky“. (Dnešní racionální metoda užívání klasů nebyla v té době ještě vynalezena.) Tenkrát jste podle sluchu mohli i poznat, kde se mlátí žito a navíc, kolik je mlatců. Hlasitý, a pravidelný klapot cepů ozýval s obvykle, možno-li tak říci, v rytmu „sousedské“, „skočné“, nebo pětiosminového taktu.
Na počátku století jsme tu měli dva obecní strážníky. Aspoň jednoho z nich jste mohli kdykoliv vidět na ulici. Na klobouku měl chochol z modrozelených kohoutích per, po boku opravdovskou šavli a orlím zrakem střežil obecní mír a pořádek. Nebo přišel se zavěšeným bubínkem a paličkami, někde se zastavil a zabubnoval jakýsi „virbl“ nebo nějakou vlastní improvizaci. Pak se přísně rozhlédl po shromážděných, V z nichž byly tři čtvrtiny dětí, vytáhl ze záložky rukávu lejstro a mocným hlasem vyhlásil kontumaci psů, slintavku nebo jiné úřední nařízení. Na kluky strážníci bývali panečku, jaksepatří přísní. Však se nesměly přeskakovat ani hromádky štěrku nebo seškrabaného bláta při silnici. Když už je tu řeč o blátě, toho bývalo u nás vždy dostatek, zejména „o kampánii“. To bylo tehdy, když za klidných podzimních večerů šířila se úvalským údolím příjemná a teplá vůně čerstvě „uvařeného cukru, když do noci jasně zářila velká okna cukrovaru a jižní nebe bylo ozářeno bledým svitem křižíkovských obloukovek. Byla to doba, kdy Ouvaly ožily jakýmsi novým horečnatým ruchem, kdy z mohutného cukrovarského komína se valily černé chuchvalce dýmu, do noci zněl tlumený hukot strojů a po vantrokách plavala vysoko navrstvená bílá pěna.
Po přečtení těchto útržkových a poněkud chaoticky tu podaných vzpomínek může se eventuální mladý čtenář tohoto článku domnívat, že život v někdejších Ouvalech plynul v é sousedské pohodě jako nějaká venkovská selanka. To by ovšem bylo daleko od pravdy. My starší víme, že i za sebehezčími vzpomínkami na minulost je třeba vidět i něco jiného: tvrdý život, mnohahodinovou denní dřinu, nedostatek i lidskou bídu.
Dosud jsme si totiž neřekli, že zde od jara do podzimu chodila část dětí i dospělých bosa, nebo třeba to, že u zdejších krámů vyhrávali za krejcar či dva staří flašinetáři. Někteří z nich měli vojenský stejnokroj, nebo aspoň čepici a také metál na prsou, jiní zase dřevěnou nohu nebo prázdný rukáv: byli to invalidé z nešťastné války v roce 1866. Kolovrátek jim císařpán věnoval zcela zdarma – – to byla jejich invalidní renta. Nezmínili jsme se tu ani o vandrovnících různého věku, nebo o sešlých žebrácích chodících dům od domu, ani o tom, že při sčítání lidu v roce 1900 u nás napočteny 52 dospělé osoby neznající číst ani psát a dalších 9 obyvatelů umělo jen číst. Ona zdánlivá idylka měla tedy i svůj křiklavý rub, který nám mnoho napovídá o tehdejší životní úrovni nemajetné části obyvatelstva.
Konec starých Ouval v roce 1918 nebo 1921?
Když jsme se teď již důvěrněji seznámili se „životem Úval“ na přelomu století, bylo by též vhodné ujasnit si blíže definici pojmu „staré Ouvaly“, který je v tomto článku používán – neboť je to pojem velmi neurčitý. Z předcházejícího by vyplývalo, že za časovou hranici jejich éry můžeme považovat rok 1918, avšak byl to popravdě teprve rok 1921, kdy Ouvaly byly navždy vymazány z mapy republiky.
Dne 7. prosince toho roku zamítlo čs. ministerstvo vnitra žádost zdejšího obecního zastupitelstva o ponechání uvedeného starého názvu /!/ a od té doby tu máme již novodobé ÚVALY a také UVALÁKY.
Za nedlouho tedy, v roce 1971 budeme si moci připomenout první malé kulaté výročí nových Úval, jakési to skromné a nenápadné obecní abrahamoviny.
Jaroslav Rajnyš, 1969, publikováno v Životě Úval
Seriál článků „o úvalském okolí“:
- O ÚVALSKÉM OKOLÍ 1. díl
Na přelomu století
Konec starých Ouval v roce 1918 nebo 1921? - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 2. díl
Vybudování koupaliště v r. 1894
1927 – Druhé koupaliště
Horní mlýnský rybník
1873 – Fabrák, Kalák, Kaberna
Horní mlýn
Zavezení Kaberny - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 3. díl
Dokončení historie koupališť - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 4. díl
Barvírna
Střelnice Svazarmu
Hodov
Demolice Hodovského mlýna 1961
Uvalum speciosum smrdutum - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 5. díl
Pozůstatky Pilského rybníka
Jeskyňka
Mrchoviště
Na ztraceném korci
Vykácené duby na Holé Hostyni 1864
Ztracený místní obecní archív z roku 1929
Regionální tisk - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 6. díl
Úvalský háj
Obecní pastouška
První část úvalského háje – Císařský sad
1886 vysázení lip na Ouvalák
1892 postaven dřevěný pavilon - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 7. díl
Na Paviloně
Masarykův Háj a Háj legionářů
Zbourání chalupy Pod Vinicí v r. 1969 - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 8. díl
První družstevní dům
Trampské chaty v Králičině
Třetí kolej a přeložka
V setých
Zbořen Stříbrňák
7 domů ročně, žlutá čísla pro chaty
U široké louky
Nouzové stavby Pod Slovany na místě cihelny
Velké sucho 1947 a rybník Lhoták z roku 1949
Kruhová cihelna V Rohožni
Třetí úvalská cihelna - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 9. díl
Cukrovar a fabrák
Horní mlýn
Devět kanálů - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 10. díl
Dvůr Hostín
Hrušeň z vojenských map
Hostína a podzemní chodba
Arnošt z Pardubic - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 11. díl
Zrušena panská dominia
Lom na Hrobce
Studánka
Pohled z Vinice - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 12. díl
SK Ouvaly a Pařezina
Stavba Sokolovny, skautské klubovny, házená
Rozkol sociálně demokratické strany, dvě kina a konec D.T.J. ROVNOST
Sportovní klub SLOVAN a hřiště Na Slovanech - O ÚVALSKÉM OKOLÍ 13. díl
Háj
Osázení luk topolovými kulturami
Zalesnění mlýnského údolí