PhDr. Lenka Mandová se narodila v roce 1949 v Praze, ale dětství strávila v Polabí. V deseti letech se přestěhovala do Úval, kde rodiče učili na základní škole (Karel a Emilie Čapkovi). Po maturitě na SVVŠ v Českém Brodě vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějepis-čeština. Z historie později složila rigorózní zkoušky a získala titul PhDr. Ještě na fakultě se provdala za Miroslava Mandu. Má jednu dceru.
Prvních pět let po promoci našla uplatnění jako učitelka. Kvůli politickému tlaku ve školství odešla roku 1977 do Výzkumného ústavu materiálu, kde do roku 1990 pracovala jako vedoucí technické knihovny. Kvůli posudku místní organizace KSČ pod předsednictvím soudruha Antonína Víška, který odsoudil proreformní postoje manželových rodičů v době Pražského jara 1968, nenašla v 70. a 80. letech uplatnění v oboru. Hned po první promoci jí byla nabídnuta funkce ředitelky okresního archivu, jenž v 70. letech sídlil v Nehvizdech. Tuto práci však nesměla z politických důvodů zastávat.
V listopadu 1989 zorganizovala založení Občanské fórum (OF) v Úvalech, do voleb v červnu 1990 byla kooptována do městského zastupitelstva a byla jmenována předsedkyní kulturní komise. Od prosince 1989 zastávala v Úvalech po dobu 11 let post vedoucí redaktorky městského měsíčníku Život Úval. Ve svých článcích mj. představovala maloobchodní provozovny ve městě a podporovala nově vznikající soukromé podnikání. Psala také osvětové články o demokracii, volbách, morálních hodnotách a kritické články k politice a etickému chování, které vyvolávaly následnou diskuzi.
Autorsky se podílela na knize o historii města Úvaly v průběhu staletí, vydané při příležitosti výročí 700 let města.
Od roku 1990 pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná. Vystudovala ještě Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor germanistika. Současně několik let učila na středních a vyšších odborných školách němčinu a průvodcovství. Krátce pracovala pro Československou televizi v pořadu Zpovědní zrcadlo, psala články s historickou tematikou pro časopis Vlasta, později Fórum. Jejích znalostí využívá zahraniční vysílání Českého rozhlasu.
Je vedena jako VIP turistická průvodkyně pro zahraniční turisty v Prague City Tourism, a.s. (dříve Pražská informační služba). Podílela se na vzdělávání průvodců v německém jazyce. Pořádá speciální vycházky i pro českou veřejnost, doprovází zahraniční novináře, kteří se zajímají o historické mezníky v českých dějinách nebo o pražskou německou literaturu, architekturu apod. Doprovází také české turisty do německy hovořících zemí i zemí střední Evropy. Své cesty do zahraničí využívá při svém soustavném samostudiu historie a architektury. Dlouhodobě také nabízí výuku němčiny a češtiny pro individuální zájemce.
V Úvalech byla mnoho let členkou letopisecké komise. Po ukončení činnosti místostarosty a zároveň kronikáře byla jmenována kronikářkou města. Napsala kroniky retrospektivně za roky 1990 a 1991, potom kroniky za roky 2016, 2017 a 2018. Již kronika za rok 2016 nebyla radou města schválena z důvodu nesouhlasu s některými údaji a historií koupaliště, o jehož osudu bylo mj. uskutečněno první místní referendum s výsledkem, které tehdejší vedení města nepodporovalo. Po několikaletém tlaku a neschválení znění posledních tří jejích kronik ukončila činnost kronikáře a svůj čas věnovala studiu kritických historických momentů české historie. Její zájem vygradoval v bohatou publikační činnost. Mj. pro místní potřebu zdokumentovala význam osoby Arnošta z Pardubic (domnělého rodáka z Úval), popsala osud statkáře a velitele úvalských hasičů Pavla Rosenbauma včetně objevení jeho hrobu na Novém židovském hřbitově v Praze, našla v Úvalech deset nositelů vysokého vojenského vyznamenání Čsl. válečný kříž 1939 uděleného prezidentem E. Benešem roku 1945,… atd.
Mapování místních informací, osobní kontakt s rodinami legionářů a ověřování v databázi Československé obce legionářské Legie 100 vyústilo v publikaci knihy o historii československých legií v Rusku, Francii a Itálii s názvem Českoslovenští legionáři a Úvaly s popisem osudů 64 legionářů z Úval (2018, město Úvaly). V knize Od Panenství k Divokému západu (2019, nakladatelství H+H Praha) detailně zpracovala téma života a díla spisovatelky Marie Majerové narozené v Úvalech, jež položila základ moderní dětské literatury a do roku 1945 propagovala emancipaci ženy a dítěte. První národní umělkyně, která znovu vstoupila do KSČ, je po roce 1948 vnímána jako komunisty protežovaná autorka využívaná komunistickou propagandou. Stala se mj. bohatou mecenáškou přestavby hostince na kulturní dům v Úvalech.
V roce 2022 založila s dalšími dvěma úvalskými občany „Spolek pro postavení pomníku odboje“. Byla hlavní osobou, iniciátorem i realizátorem myšlenky postavení pomníku, kde by byla uvedena jména úvalských občanů, kteří se aktivně podíleli na odboji proti totalitní moci. Pomník se má týkat zlomových let 1918 – 1945 – 1989, tedy vzniku republiky, boje proti nacismu a osvobození od komunismu. První dvě pamětní desky se jmény 103 legionářů včetně 22 domobranců byly odhaleny v Úvalech 28.10. 2024. Pamětní desky protinacistických bojovníků budou odhaleny 5. května 2025. Na vydání čeká svazek čtyř knih o odboji a životě v době protektorátu v bývalém okrese Český Brod a okolí včetně poukázání na význam Květnového povstání v Úvalech. V knize jsou využity informace získané studiem knižních a hlavně archivních materiálů a sloužící jako podklad pro vznik pomníku.
Výběr z publikační činnosti:
- Třetí okupace
- Úvaly v průběhu staletí
- Seznam podnikatelů a organizací v Úvalech
- Arnošt z Pardubic
- Českoslovenští legionáři a Úvaly
- Od Panenství k Divokému západu – Marie Majerová
- Pavel Rosenbaum, statkář z Úval
Lenka Mandová v článcích na Uvaly.cz, vč. rozhovorů
Spolek pro postavení pomníku odboje: https://www.uvaly.cz/spolek-pro-pomnik
