Dny, jež otřásaly nitrem člověka

Svaz protifašistických bojovníků
MÍSTNÍ ORGANISACE ÚVALY
okres Praha-východ

Bedrna J.
DNY, JEŽ OTŘASALY NITREM ČLOVĚKA

Prameny:
Kronika z r. 1945,
svědectví dosud žijících pamětníků,
vlastní pozorování.

1 9 4 5

Neradostné, obtěžkané hrůzou, utrpením, zimou a nedostatkem plynuly jeden den za druhým.

Smích a zpěv nám zemřel na rtech. Nepřátelská bota stále mocněji tiskla k zemi. I tu školu vzali našim dětem, nebylo pro ni uhlí. Nejprve byly prodlouženy vánoční prázdniny a později, 12. února to bylo, obsadilo školu německé vojsko.

Jen dvakrát v týdnu zazněla sladce ve školních chodbách naše řeč z dětských úst. To byly dětem rozdávány úkoly. V ostatních dnech tu halasila jen nenáviděná řeč a rozléhal se dupot tvrdě okovaných bot německého „nadčlověka“. Z mnohých bot ještě čpěla česká krev, která, tak často, zásluhou jich, z našich lidí vytryskávala.

Studené a chudé byly příbytky, těžký náš život, ale naše srdce byla plna horké jistoty, že už brzy bude konec německému „panství“ a německé zlovůli. Němci byli na všech stranách tísněni a fronty se každým dnem jistěji blížily k Berlínu, k hnízdu německé hyeny. Přes to se jejich ukrutnosti nezmenšovaly.

Bylo nutné udržovat v lidu víru, že tyranie nevydrží, padne. Ss. Špička, Psota, Soukup a jeho manželka tisknou v bytě školníka na cyklostilu za noc 8 až 9 set kusů letáků. Blány dodával Hlávka- knihař, papír /zdarma/ Mezera. Ing. Dráb, Varvařovský, V. Pourek, Fr. Kalina, Kejř Jos. a Jaroslav i j. ochotně dávají natisknuté do oběhu.

Když pak nedostatek omastku měl vliv na růst mladé generace, odvažují se dokonce, přímo v sousedství kuchyně něm. vojáků, tlačit z máku olej a jím nezištně vypomáhat strádajícím rodinám. 43 q máku odčerpali z něm. Zásobování zásluhou s. Skořepy z Horoušan. Pod světlem bývá tma. V samotné škole, v topírně, s vědomím řed. Rýdla a s pomocí J. Nouzovského, K. Mandy, tex. Kučery se mlela mouka, aby za režijní poplatek se dostávala těm, kteří potřebovali pomoc a jímž nedostatek finančních prostředků nedovoloval jiných možností.

V mrazivé noci na 21. ledna projížděl naším městečkem, směrem od Kolína, vlak s politickými vězni. Ubohé trosky někdejších silných a zdravých lidí, na kost vyhublé a žluté živoucí mrtvoly, nedostatečně oděné. Byly v otevřených nákladních vozech převáženy z některého koncentračního tábora, kterému se blížila ruská armáda – snad Osvěčím. Tato armáda odsouzence osvobozovala, museli proto pryč.

Zdejší občanstvo o tomto vlaku s děsem a hrůzou mluvilo jako o transportu smrti. Mnozí z těchto neznámých nešťastníků hladem a nelidskými útrapami během jízdy zemřeli. Byli prostě i nazí, vyhozeni na trať. Několik jich je pohřbeno v Tuklatech.

V zoufalé touze zachrániti si život, někteří z vlaku vyskočili a hledali úkryt u různých osob. Nešťastnou náhodou prosily dvě osoby o nutnou pomoc ve statku čp. 65. Nájemce Ant. Stehlík spolu s velitelem četnické stanice Eismanem uprchlíky udali. Taková byla morálka. Tito dva nebožáci přece svému osudu krutému neušli. Neušli ale spravedlnosti ani oba udavači.

Národ ve své většině však smýšlel jinak. Již počátkem roku r. 1945, s. MUDr. B. Fiedler, jako poslední předseda Čs.Č.k., svolává dobrovolné sestry ss. Horálkovou, příkladně obětavou s. H. Bilanskou, Bebrovou k tajné poradě, kde si vymezují rayony pro svou působnost a slibují poskytování první pomoci potřebným. V bouřných dnech převratových jsou to oni, kteří se ochotně dávají do služeb RNV. 6.5., kdy v Úvalech zmateně pobíhali – jedni, odvážní, chrabří ochránci, druzí, ulekaní, před blížícím se hlukem střel a dělových ran, ustrašení občané, kteří hledali kryty, zřízena je v drogerií Nouzovského stanice první pomoci a v záložně, v domě čp. 18, v rodišti slavné spisovatelky M. Majerové, lékařská ošetřovna. Tam jmenovaný lékař spolu se sestrami Heřmánkovou a Žilákovou ošetřovali raněné a zažívali velmi nepříjemné okamžiky s vniknuvšími Němci. Vlajka červeného kříže nebyla uznávaná.

Konečně přišel ten nejkrásnější den, který přijít musel, den, který osušoval slzy, jež ronila Láska nad člověčenstvím, den toužebně očekávaný, vybojovaný, slovanskou krví přelitý. Na českých rtech se objevil první nesmělý úsměv a oko blýsklo závratným štěstím. 4. května to bylo, kdy se domy v Úvalech zdobily státními vlajkami, z firem a na nádraží mizely nenáviděné německé nápisy.

Byl ustaven revoluční národní výbor. Odpoledne, po návštěvě s. Kováře z Čes. Brodu, podle jeho připomínek bylo ustavení doplněno. S. J. Rýdl, ředitel měšť. školy byl rovněž požádán, aby přispěl k ustavení NV i v Dobročovicích.

V sobotu 5. května, v časných hodinách ranních, byla vyvěšena státní vlajka i na budově obecního úřadu, kde se horlivě pracovalo.

Ss.
Rýdl Jos., Birka Ferd., Petera Jos., Pazourek M., Kvapil Fr., Pilát Frant., Strnad Jos., Michálek J., Ing. L. Dráb, Baše Milos., Brada Vác., Podhradský Frant., Čmelík Jos., Drábek Kar., Varvařovský Jar., Sušánka Jos., Srazil Vác.
zastupovali první národní výbor, jejímž předsedou byl zvolen s. Jos. Rýdl, zástupcem ing. L. Dráb.

Místním rozhlasem reprodukovány státní hymny. Občané shromáždění na náměstí, dojati, nadšeně zpívali ssebou.

Německá posádka žádala, aby byly odstraněny čsl. st. vlajky. Nechtěla trpěti shlukování občanstva. Nešetřila vyhrožováním. Poručík Siedler odmítl vyjednavačům ss. J. Rýdlovi, F. Birkemu a ing. L. Drábovi složení zbraní něm. posádky. Nakonec proti vyvěšování stát. vlajek nebylo ničeho namítáno. To strach z budoucna začal „nadčlověka “ obcházet.

Dopoledne byli zajišťováni zdejší Němci s rodinami. / Wasmundtovi, Foistlovi, Gollovi, Hiltscherovi a Pospíšilová. Také zrádci a přisluhovači Němců Bakovský, Sviták, Havránek a Stehlík byli předvedeni. Hnusnému konfidentu Bambasovi byla věnována obzvláštní péče. Rozvášněný dav chtěl trestat na místě. Jmenované bylo nutno zajistit před lidem, před jistou smrtí. Za jejich bezpečnost ručil místní vojenské posádce životem první předseda NV. Teprve na rozkaz ONV byli jim předáni. Tehdy si posádka odnesla i peníze a zbraň patřící Bambasovi, nejnebezpečnějšímu individuu. Na Čáslavsku neblaze působil pod jménem „major Svoboda“. Do vzrušené a radostné nálady zaznělo zoufalé volání Prahy o pomoc. Jako by nám ledová ruka stiskla hrdlo, když zaznívala slova hlasatele /Manšala/:

„Pozor, pozor ! Voláme českou policii, české četnictvo, aby se ihned dostavilo k budově českého rozhlasu. Přijďte všichni! Voláme všechny věrné Čechy, všechny občany! Dostavte se ihned k budově rozhlasu ! Pomozte ! Přijďte ihned! Střílí se zde nevinní občané !“

Obávali jsme se o Prahu. Tehdy každý Čech poznával s bolestí v hrudi, že Praha je jeho matičkou. Věděl ihned, kam patří. Mnoho statečných mužů bez váhání, vlakem či na kole či pěšky, pospíchali Praze pomoci. Praha byla ohrožena, byla odstřelována, ženy, děti vražděny. Dodělávající hyena v posledních dnech běsnila.

Za vedení Fr. Martinovského, Jar. Kafky, Jos. Martinovského, V. Lhotáka, Fr. Kvapila, Karla Mandy, Kar. Stiebitze, Fr. Hlináka aj. byly u nás obsazeny všechny důležité podniky. Např. cukrovar „Kriegsmarinelager“, továrna „Elektrospol“, „Petrolea“, Holan a pod.

Zbraně nebyly. Každý se snažil získat zbraň. Zbraně hledány, ukryté vykopávány. Byli i tací občané j. Jar. Varvařovský, Al. Procházka, kteří těsně před revolucí již zbraně přinášeli a ve skladišti uhlí ing. L. Drába uschovávali. Strážní vojíni provázející sanitní vlak s raněnými vojíny byli odzbrojeni. Po 13. hodině od osobního vlaku odpojeny železničářem Dastychem tři nákladní vozy se zbraněmi a municí, které pak traťmistrem R. Čermákem za pomoci jiných občanů vyloženy.

Tento čin byl velitelem četnické stanice Eismanem německé posádce oznámen. Tato se dostavila na nádraží v plné zbroji a občany pronásledovala. Touha po zbraních vedla i k zajišťování loveckých zbraní s. J. Bedrnou, V. Dudařem, J. Voňavkou aj.

Dramatické události dospívaly tak daleko, že jim podlehly nervy poctivého prvního předsedy J. Rýdla a on ustoupil, podlehl tlaku a předal svoji funkci odb. uč. Jos. Martinovskému. Těžko lze napsat, pracovala-li tehdy skutečná vlastenecká povinnost či vloudilo-li se v tak rušných dnech do dějin hmotné kořistnictví aneb chytračení jednotlivců.

V odpoledních hodinách vyjížděl z Kolína na Prahu pancéřový vlak. Nedojel, neboť již v předchozích stanicích byl zlikvidován. Do Prahy by byl stejně nedojel. Traťmistr Čermák se skupinou občanů Dastychem, Šemberou, Podrabským a Jos. Novákem v oblouk trati u Klánovic hodlali přerušit druhou kolej, zatím co prvou pod Stříbrňákem by rozpojila druhá skupina ss. Kafka, Hanzl, Jos. Svoboda, Ant. Kadeřábek, K. Šebek.

K večeru bouřlivého dne se druhý předseda RNV s. J. Martinovský spolu se s. Fr. Pilátem znovu pokusili u por. Siedlera o složení zbraní. Nepochodili.

Naopak. Němci vyklidili místnosti NV, zakázali jeho činnost, tvrdě prohlásili, že přebírají ručení za pořádek v obci, zakázali chodit v hloučcích, přebrali vedení obce. Příslib gen. Schornera na poslání posily, jejich odvahu zvýšilo. Všechno jejich počínání svědčilo o tom, že se bojí noci a s ní partyzánů.

Někteří členové NV byli pro provedení útoku na školu, kde byla posádka umístěna. Od toho byli s. J. Rýdlem, po informaci s okr. hejtmanem, který spolupracoval s ONV, odraděni. Lidskými životy se nesmělo plýtvat.

Ale ani RNV v ilegalitě nelenil. Byla vyhlášena mobilisace všech aktivních i záložních důstojníků a do 35 let zbraně schopných poddůstojníků. Úvaly rozděleny na úseky a ustanoveni jejich velitelé:

Úsek I. Stát. silnice část severní s velitelem poručíkem Fr. Martinovským.

Úsek II. Okresní silnice, tov. „Vega“ v Setých s velitelem podporučíkem K. Drábkem.

Úsek III. St. silnice část jižní s velitelem podporučíkem Al. Procházkou.

Úsek IV. Silnice Škvorecká, Slovany s velitelem – št. kapitánem Fr. Tuzarem a št. kapit. Bičištěm.

Toužebně očekávaná posila Němcům nedocházela. Proto v noci ze soboty na neděli okolo 24. h. něm. posádka odtáhla do Čes. Brodu. Vyhrožované srovnání Úval se zemí neuskutečněno.

Jejich odchod byl však povelem k stavění barikád. Napjatou situaci ani tma ani noční ticho neuklidňovalo. Zábrany na st. silnicích, na Stříbrňáku, Úvaláku, na okr. silnici za „Vegou“ byly do rána postaveny. Vždyť brzdily chod Němců na Prahu, chránily Úvaly před likvidací a napadnutím. Nespočetnými nadšenci zataraseny převrácenými vagony přejezdy u velkých i malých závor, v Setých a přejezdy u L. Votavy a na škvorecké silnici.

Kromě toho zaměstnanci podnikatele staveb Jar. Martinovského podminovali všechny podjezdy a přejezdy tratě. Potřebné třaskaviny ze svého podniku dodal zaměstnavatel. Podminované objekty převzal pod vedení nadporučík ing. Macek, pro nedostatečnost toho se vzdal vedení major Kučera.

Ani les neutichal. Po celé délce podél silnice v lese byly káceny stromy a pokládány kolmo na její směr. Ani na vjezdy do Obory nebylo zapomínáno.

To sídliště partyzánů muselo být zajištěno. Tam přebývala skupina “ Baruška má modré oči“. Příslušníci četnické stanice v Újezdě n. L. byli prostřednictvím štáb. rotmistra Burzíka z Uhříněvse zapojeni do ilegálního hnutí „Trávnice“ a byli tímto heslem určeni.

V kácení stromů již pomáhali občané z N. Sibřiny a Újezda n. L. V tlumeném hovoru, v skřípotu pil a v občasném zaburácení padajícího stromu, v usilovné práci měl každý jen jedinou myšlenku: „Prahu musíme zachránit! Prahu nikomu nedáme!“

Postavené muselo být hlídáno. Jak opatrná musela být hlídka u zábrany, svědčí případ vypravovaný jedním z obránců, s. Ar. Rezkem.

„Obránci na barikádě u Vegy zpozorovali, že od závor želez. se blíží k nim skupina civilistů. 2 muži a 1 jedna žena. Mluvili německy. U barikády návštěvníky obránci prohlédli, baťohy jim odebrali a jmenované dál k Horoušanům propustili. V zápětí, po jejich odchodu, náhodou nalezen v louži vajíčkový granát, na štěstí, dosud zajištěný. Muži vyslaní za zrádnými civily již nikoho na cestách nenalezli. Zřejmě, po svém záludném činu, hledali úkryt v lesních temnotách.“

I pancéřový vlak ujíždí z Prahy po nesprávné koleji z Běchovic. Jako předvoj před ním jede motorová drezina s 5 eses s automaty. Za nimi ve vzdálenosti as 100 m tažen lokomotivou projel stanicí panc. vlak. Před vjezdem na mosty dva krát vystřelil pro výstrahu. Daleko nedojel. V Pečkách sjel na trat Pečky — Plaňany, kde byl zlikvidován.

Zřejmě směřoval směr Bošice – Ledečko – Čerčany – Benešov, pryč od Rusů, obávaných nepřátel. Dobře si uvědomovali němečtí vojíni, že jejich hrůzné činy spáchané v Rusku, musí být odměněny. A z této odměny měli hrdinové smrtelný strach.

V neděli 6. května od rána vytrvale pršelo. Ulicemi procházelo málo občanů. Na všech byla zřejmá tíseň. Pravidelné hlídky střežily nejen střed městyse, ale i strany a les. Několik ojedinělých němec. vojínů bylo lehce a bez odporu odzbrojeno.

To byli většinou ti, jimž vojna nepřilehla k srdci a kteří v útěku hledali spásu. Záchranné volání Prahy o pomoc mělo vliv i na útočníkovu armádu. Mnozí z nich si uvědomovali, že žít v nepřátelském ovzduší není udržitelné. Armáda se drolila. Pomalu, ale jistě. Jen gen. Schörner se svým štábem se domníval, že zachrání říši.

Německý úředník firmy „Elektronspol“ Dolenský, na výzvu RNV instruoval naše obránce, jak zacházet s panc. pěstmi, těžkými kulomety, ručními granáty. Syn strážného tratě z domku u Nové Vsi Vác. Havlíček, později Němci zavražděný, spolehlivě informoval RNV o dění na českobrodské silnici a v Čes. Brodě, sídlu štábu. Odtud se stále očekával útok.

Velením nad obránci byl pověřen major Vavák, který však po odchodu některých důstojníků a po celkové informaci, dal rozkaz k zastavení veškeré činnosti.

Velení nad Úvaly převzal sám předseda RNV s. Jos. Martinovský, pokud zůstal v místě. Němci tušili odpor, ale neznali jeho sílu. Nejprve oťukávali, zkoušeli jeho mohutnost. Několikráte s tanky dorazili k zábraně na Stříbrňáku a po oboustranné přestřelce, ustoupili. Nešťastnou náhodou byl postřelen Jos. Strnad, v lese Viderholci občan V. Kučera z čp. 255.

V poledne létala dvě německá zvědná letadla.

Těsně nad stromy v Oboře v blízkosti Úvaláku byla shozena bomba. Na štěstí zapadla do bahnitého terénu, nevybuchla a byla zneškodněna teprve vojíny sov. armády. Na památku po nich uchovala s. Květa Prchlíková-Papežová obaly po vystřílených nábojnících, které z letadel nad Úvaly vyhodily a jimiž mohla být náhodně ještě citelně zraněna.

V 15. hod. přijeli Němci s větším počtem tanků a obrněných vozů. Nastal boj. Část Němců vyskákala mimo dostřel z obrněných vozů a prováděla obchvatný manévr, druhá část odstřelovala posice obránců u zábrany. Protiletadlovými děly a s 15 ranami na čtvrtě „na Cihelnách“ a „Slovany“ zapáleny dva domy čp. 84 a 705. Úvalští měli v tomto boji velké ztráty. Byli zajati a zastřeleni: Jar. Kvíz, V. Havlíček, Mil. Dufek a těžce postřelen Aug. Hanek. S. Mandová Libuše vypravuje:

Místní skupina skautů se zapojila také do revolučního dění. Spolu se s. Bilanskou, D. Mrázkovou, s. Marčínem a Jar. Jarošem jsme byli vysláni jako samaritáni do sodovkárny, kde jsme měli být připraveni k pomoci raněným při vyhození mostu přes železniční trať. Jaké bylo naše zklamání, když jsme žádný výbuch neuslyšeli, ale viděli obkličovat Úvaly v celé šíři od Kolína a vést zajatce německými vojáky. Z okna v sodovkárně jsme pozorovali celé dění s napětím a nakonec jsme byli nuceni vyjít ven a podrobit se prohlídce němec. vojáků. Dobře dopadla. Když už německá vojska přejela i my se vydali směrem do vnitřních Úval a k velkému zděšení jsme u hřbitovní zdi viděli zastřelené naše lidi. Jeden se hýbal. Byl to s. Hanek, kterého jsme odnesli do posledního domku, kde v chlívku mu ránu ošetřili. Nechali jsme ho tam ležet a později odtud by byl převezen do nemocnice, kde mu byla poskytnuta lékařská péče a on zachráněn.

Naši se bránili statečně, ale mohutnému náporu neodolali. Proveden, jak vidno, ústupový boj. Naši se stáhli asi k 17. hod. až na samý západní okraj Úval, zachytili se v lese Vidrholci a spojili se s obránci z Újezda n. L. Zároveň s ustupujícími odešli všichni z místností RNV, kde nakonec zůstal s obecním tajemníkem Jos. Čmelíkem pouze předseda bývalé správní komise Fer. Birke, kterého každý, odvážným postavením proti Němcům, považoval tehdy za nebojácného chráněnce Úval.

Německé vojsko začalo pronikat do Úval, drancovalo a nutilo muže k odklízení překážek a barikád. Při tom byl v Alešově ulici nevinně zezadu zastřelen Fr. Šlajer, krejčí z čp. 519. Byl ponechán na ulici bez povšimnutí. Jediná, obětavá, právě přišedčí s. H. Bilanská se zastřeleného ujala, snažila se mu pomoci, leč její odvaha, péče i starostlivost jemu již nepomohla.

Asi padesát mužů bylo v hostinci u „Sechtrů“ drženo jako rukojmí. Mnozí z nich se chovali hrdině, mnozí z nich podléhali nervovým otřesům. Po zákroku Ferd. Birkeho a Jos. Rýdla, kteří poukazovali na to, že dvacet jiných mužů je již na RNV a slíbili, že se občanstvo vyvaruje všech Němcům nepřátelských činů, byli tito z hostince propuštěni. Ve městě bylo vyhlášeno stanné právo. Asi po 23. hodině byli propuštěni muži i z RNV.

V pondělí 7. května byli naši revolucionáři stále v lesích. Německými vojáky byli zatčeni J. Rýdl, Ing. L. Dráb a A. Martínek, účastník bojů, který se v noci tajně domů vrátil. Ing. Dráb a později i J. Rýdl byli z vazby propuštěni. O nelidském vyslýchání vypravují odpuzující zážitky.

Vojenská posádka byla posílena dalšími útvary a čítala nyní 600 mužů. Velitelem byl poručík něm. letecké zbraně Meinel. Mezi 23. a 24. hodinou byli v místnostech RNV zatčeni Boh. Jandourek, Jar. Michálek a Kar. Marčin. Konali zdravotní službu a byli Meinelem počítáni za partyzány. Tito nešťastníky živé již nikdo nespatřil.

8. května vyzval por. Meinel místním rozhlasem občanstvo, aby odevzdalo veškeré zbraně. V případě neuposlechnutí hrozil zastřelením rukojmí. Nejprve dána lhůta do 9 hod., pak prodloužena do 10. hodiny. Zbraně byly ukrývány a mnoho mužů s rodinami prchalo z Úval do okolních vesnic.

Ferd. Birke ještě v noci a 8. května časně ráno byl ve škole, aby se poptal po zatčených. Poručíkem Meinelem byl vždy odmítnut. Později bylo prohlášeno, že byli propuštěni a že odešli směrem k Chroustovým. Bylo po nich pátráno místním rozhlasem i telefonicky v sousedních vesnicích, ale nadarmo.

Během dopoledne byly do Prahy odeslány léky darované lékárníkem Ng. K. Havlíčkem a místními lékaři. Dary i s různými poživatinami odvezl do Prahy V. Kubín za doprovodu sester Čer. kříže s. Uhrově, Kalinové a Steinbruchové. Vedoucí byla činná s. H. Bilanská.

V městečku byl pochmurný klid. Na MNV zůstal nadále F. Birke, tajemník J. Cmelík a Ing. L. Dráb jako třetí předseda RNV. Po rozhlasem ohlášené německé kapitulaci, odešel Ing. Dráb s F. Birkem k por. Meinelovi s opětnou žádostí, aby složili zbraně. Odmítl je vydati civilistům. Byl proto povolán ze Škvorce št. kapitán Kučera, který přijel na voze ozdobeném státní vlajkou. Spolu se s. K. Mandou a strážmistrem Volencem Meinela znovu vybídli k složení zbraní. Meinel odjel do Čes. Brodu, aby si pro kapitulaci vyžádal souhlas svého velícího generála. Na dotaz, co je se zatčenými, dal své důstojnické slovo, že jeho četa nikoho z Čechů nezastřelila. Zatím tři z nich byli na jeho rozkaz již zastřeleni. A Martínek, podle vlastní výpovědi, při vystupování z nákladního auta, které je přivezlo na místo popravy v lese za lesním úřadem, odvážně skočil na jednoho z katů a dal se na útěk lesem k Jirnům a Šestajovicům. Byl těžce zraněn, ale zachránil si život.

Odpoledne v 17. hodin opustil Meinel s posádkou Úvaly, aby se vzdal západní armádě. Spolu s něm. posádkou odjeli též úvalští Němci – civilisté.

Bambas i Havránek rovněž. Městem prchali jednotlivě i v hloučcích němečtí vojáci i civilové. Vojáci odhazovali dobrovolně zbraně. Občané městečka se shromažďovali na náměstí. RNV v čele s předsedou ing. L. Drábem zahájil znovu intensivní pátrání po zatčených. Do opuštěných škol byli ke vstupu do nich vyzváni ss. Květa Prchlíková, Jar. Bedrna, Kneizl, Soukup a j. Do budovy vpuštěni s posláním, aby prohledali celou budovu a vyhledali a osvobodili – možná svázané – rukojmí. Věřilo se čestnému slovu velitele Meinela, že nikdo nebyl zastřelen. Zatím u později nalezených mrtvol, strašlivě zohavených, byla důkazná pravda.

Pochopitelně, občané-vyvolenci, v budově nikoho nenalezli, ani nalézti nemohli. Jaké však bylo jejich překvapení, když při opouštění školy nalezli náměstí liduprázdné. Během doby, kdy hledali rukojmí vevnitř, do Úval přijela po zuby ozbrojená jednotka SSmanů. V posledním záchvěvu obrany přijela posádce na pomoc. Těch však již v Úvalech nebylo. Úvalská posádka z obavy před trestem své zvířecí činnosti, vedena křivopřísežníkem, bezcharakterním Meinelem, včas ujela.

Nová posila vyklidila náměstí, zahnala obyvatele z ulic a po určité době, jen několik hodin trvající, také opustila Úvaly. I jim strach z noční tmy a činností partyzánů nedovoloval v místě pobývat. Hlavně – tito nadlidé měli mnoho odvahy jen tenkráte, když plně ozbrojení měli před sebou neozbrojené civily. Jinak byli opovrženíhodní zbabělci.

Noc minula celkem klidně.

Ráno 9. května se znovu pozvolna naplňovalo náměstí. Úvaly projel první vůz – k překvapení – americký. Snad to byli parlamentáři, snad to byli zachránci těch, kteří se báli hněvu lidu. Rozhodně to nebyli osvoboditelé. Chlad čpící z jejich auta i chlad z okolí tomu nasvědčoval.

Po nich se opět objevovali prchající Němci. Hlavně z poděbradské silnice, přes Jirny a Horoušany, přijížděli vojáci na autech, odkud stále vyhrožovali puškami a kulomety. Vždyť byl kolem nich neozbrojený lid. Všichni se dotazovali na cestu k Sázavě, na cestu na západ.

Pozorovali jsme tři plně obsazená a náležitě ozbrojená auta. Přijela od Jiren a zastavila před spořitelnou. Hrdinové vyskákali z vozů a rozeběhli se po obchodech. Cukrárna, lékárna, řeznictví je vábily. Snad se domnívali, že se vrátila doba, kdy do Čech přijeli. Náhle však dole na náměstí začal se ozývat potlesk, jásot, křik a volání: „Rusové!“ Volání a radost se vlnovitě přiblížila až k autům. Kouzelné slovo ! „Rusové“ ! Samotné slovo stačilo, aby v okovaných botech dřív „panský národ“ a „nejlepší vojáci světa“ ukázali svou pravou tvář. Začali se třást, blednout, zuby jektat. I šoféři chtěli rychle zmizet z hlavní ulice.

Zapli motory bez velení a ihned ujížděli do postranné silnice k Dobročovicům. Jejich pasažéři zděšeně za nimi utíkali, prosili, prchali, aut se chytali a na ně zavěšovali, na kapoty lehali. „Páni světa.“ K smíchu byl na ně pohled.

A teprve po delší chvíli, na malém autě jel první „Rudoarmějec“. Na autě stál, na obě strany mával. V jásotu nestačil přijímat jemu podávaný rozkvetlý šeřík. Bylo jej tehdy již mnoho, ale kde se tak rychle objevil na náměstí?

Lidé zářili, tančili, zpívali, objímali se. Mnohému slza radostí vytryskla z očí při pohledu na ten obraz. Radostné volání nemělo konce. K krátké době byla silnice zasypána květinami. Všichni tehdy cítili, že přijeli praví osvoboditelé, ti, kteří nás zbavují tolikaleté tyranie a navracují nám ztracenou svobodu.

Když pak přijely první tanky, každý věděl, že jen přítomností přiváděly „nadčlověka“ do strašlivé hrůzy a proto definitivně blaženě a spokojeně začal oddychovat. Tanky se ozdobovaly, objímaly, líbaly. Mnohý z nich byl jako hrozen vína obsazen našimi lidmi a dětmi. Jen obezřetným řízením nedocházelo k neštěstí.

Bylo zcela pochopitelné, že všechna zloba a nenávist se nyní vybíjela na těch, kteří byli příčinou tak dlouhého strádání. „SS mani“ a všichni ti jejich přisluhovači – kolaboranti, gestapáci, udavači byli pronásledováni. Mnohý z nich byl v okol zastřelen, ba i pověšen. I udavač Sviták neušel trestu.

V hlavní škole byl zařízen „internát“ pro Němce, ve starší budově, kam z hotelu „Budka“ sneseny postele a pryčny, kterých dříve používala „Hitlerjugent“, zřízen pomocný lazaret, kde i sovětští hrdinové byli nakonec ošetřováni.

Nebylo ale vhodné tanky zdržovat. Naopak bylo potřebné, aby rychle pokračovaly do Prahy, aby tam dovezly radost, štěstí a mír! I tam bylo třeba ukončit krveprolévání!

Naši osvoboditelé při odpočinku.
Foto J. Manda.