Při představování se mě občas někdo zeptal, zda moje rodina pochází z okolí Úval, z Českobrodska. S genealogickou jistotou několika set let vím, že ne. Po mnoha letech jsem zjistil, proč bylo přiznání, že nejsem místní rodák, přijímáno pozitivně.
Vraťme se do roku 1935. V Úvalech v restauraci „Pod hájem“ čepoval kořalku hostinský František Šusta. Do výčepu přišli v sobotu večer manželé Sponyarovi, zemědělští dělníci ze Slovenska. Popili a téže noci dodýchali. Sponyara vezli ještě do českobrodské nemocnice, jeho ženu nechali již doma, nebylo pomoci, umřeli oba. Nazítří ulehl sám hostinský. Stižen byl prudkými bolestmi, zvracel a v pondělí byl konec. Vdova poslala pro hrobníka Josefa Vítovského, aby obstaral pohřeb. Hrobník přišel se svým tchánem Karlem Ulrichem. Pohovořili o všem, co bylo třeba, popili a zemřeli. Pak přišel kominický mistr Josef Slavík, a sotvaže se vrátil domů, strašlivě zkoušel a zahynul.
Po první světové válce hospodářská krize postihla nejprve drobné rolníky, u kterých rostla zadluženost jejich hospodářství. Krize vedla k poklesu poptávky po průmyslovém zboží. Krize v průmyslu začala v roce 1930 (vrchol v roce 1933 – pokles téměř o 40 %). Finanční krize se projevila nejvíce roku 1934, kdy došlo k devalvaci koruny.
https://www.dejepis.com/ucebnice/hospodarska-krize-v-ceskoslovensku
Podobný tragický příběh se odehrál i v Praze. Gerhard Brieger, jeho snoubenka Edith Kornfeldová s dvacetiletou sestrou Ruth a student práv Breidl si v sobotu 24. listopadu uspořádala v košířském penzionu Arosa večírek. Mladí lidé k večeři pojedli obložené chlebíčky a zapíjeli je kmínkou (pálenka). Později, když se u nich projevovaly známky otravy, byli dopraveni na kliniku prof. dr. Pelnáře, kde Brieger a Ruth Kornfeldová zemřeli.
Z úvalské kroniky 1935: V zimě se do příbytku nezaměstnaných ještě neodbytněji drala bída a zima než měsících letních. Bylo proto mezi nezaměstnaných 136 živitelů rodin a 58 svobodných rozděleno na zimu trochu potravin a to: živitelům rodin po 1 q brambor, 10 kg mouky, 2 kg tuku, 5 kg krup a krupek, 2 kg ječné kávy, 3 kg cukru. 50 q uhlí bylo rozděleno jen nejpotřebnějším.
Třetí mediálně zdokumentovaný případ se odehrál v Běchovicích. 7. prosince 1935 se konala v hostinci Antonína Hatleho „U nádraží“ mikulášská zábava. Tři ženy dělníků z Nové Dubče – třiatřicetiletá Anežka Pertlová, o rok mladší Anna Hrbková a jedenadvacetiletá Vlasta Kloušová popíjely se svými muži do rána a na rozloučenou si daly sladkou vanilkovou kořalku. Když druhý den pocítily nevolnost, zavolaly na záchrannou stanici. Petrlová zemřela při nakládání do sanitky. Zbylé dvě ženy přežily s následky.
Národní listy
Mezi lidmi vznikla panika a major Rydl z četnické pátrací stanice zahájil hon na výrobce methylalkoholu. V zajištěných lahvích byla potvrzena směs etylalkoholu s metylalkoholem (toho bylo až 40 %). Pančovaný alkohol pocházel ze stejného zdroje „kdesi v Tuklatech“. Vyšetřování ukázalo, že pochází z tamní likérky otce a syna Rubešových, kteří žitnou namíchali z metanolu (celkem šlo o 50 litrů) koupeného od Josefa Varty z Úval, který rozvážel líh i obchodníkům. Jako hlavní distributor byl vypátrán osmačtyřicetiletý výrobce voňavek ze Strakonic Jan Němejc. Němejc nejdříve zapíral, nakonec však prohlásil, že každého vždy na nebezpečí upozorňoval s tím, „že se z jeho lihu kořalka nemá vyrábět, nýbrž jen nanejvýš řezat“. Jinak řečeno, už na úrovni Němejce bylo jasné, že se metylalkohol bude přidávat do pití, ale ruka se při míchání utrhla, zisk rostl a mrtvých přibývalo.
Národní listy
Voňavkář Jan Němejc ze Strakonic – kupoval metanol po desítkách litrů, přičemž za litr platil 11 korun a 50 haléřů. Svému dodavateli tvrdil, že bude míchat polituru na nábytek, ale místo toho do něj přidával mentol a prodával „francovku“. Už to bylo nelegální. Kromě toho si však přivydělával tím, že metanol prodával hostinským a obchodníkům s alkoholem, které „upozorňoval, že se z jeho lihu kořalka nemá vyrábět, nýbrž jen nanejvýš řezat“. Litr čistého lihu (etanolu) stál kvůli dani zhruba 40 korun, kdežto Němejc nabízel jedovatý metanol o 16 korun levněji.
Osud sodovkárny „Tuklatka“ byl zpečetěn. Továrna sídlila na konci dnešní ulice 5. května, za úvalským hřbitovem (jde již o katastrální území Tuklaty). Postavena byla na začátku třicátých let 20. století jako sodovkárna a vyráběla se zde limonáda „Tuklatka“. Později v budovách byl provoz Kolínské nástrojárny, po sametové revoluci Nástrojárna Tuklaty. Dnes je zde firma Tosis.
FOTO: Reklamní cedule Tuklatka, ze soukromé sbírky pana Kekrta
Zdroj:
Národní listy
Národní politika
Lidové noviny
Euro.cz