Příběh jedné úvalské rodiny a nově objevené historické fotografie.
V minulosti byla v Úvalech významná těžba cihlářských surovin. Pamětníci vědí, že přímo v obci byly v provozu dvě cihelny. Rosenbaumova a Skeříkova cihelna. Ta druhá dala pojmenování celé
čtvrti a dodnes je Skeříkov známější místopisný pojem než Radlická čtvrť.
Za války se také v cihelně na Skeříkově, patrně z nouzových důvodů, vyráběly primitivním způsobem z uhelného prachu lisované brikety s malou výhřevností. Rozšířilo se tehdy i topení v pilinových kamnech.
Obě cihelny dodávaly jak plné a děrované cihly, tak náročnější tenkostěnné zboží – střešní tašky. Provoz v nich byl ukončen začátkem 2. světové války.
Cihelna v nynější Radlické čtvrti byla postavena v roce 1908 na jejím okraji úvalským statkářem, rychtářem Josefem Hladíkem. Cihelna měla na tehdejší dobu moderní kruhovou pec, v níž se ročně vyrábělo 3 000 000 výrobků (plných a dutých cihel a střešních tašek). V roce 1911 cihelnu koupil statkář Adolf Vojtěchovský. Po něm pak Samuel Sterzik po roce 1918. Za 2. světové války byl provoz v cihelně na čas zastaven. Po roce 1945 byl podnik ve státní správě a pracovali zde trestanci. Kromě cihel se zde vyráběla i antuka pro tenisové kurty. Na začátku 50. let 20. století byla cihelna zrušena a stroje byly odvezeny. Zůstal jen komín. Na čas sloužil objekt zemědělským účelům pro chov drůbeže a vepřů. Kolem roku 1980 byl i komín, poslední pozůstatek cihelny, zlikvidován. Pozemky přešly do vlastnictví Československých spojů, které zde vybudovaly skladové haly. V 90. letech 20. stol. patřil skladový komplex firmě Telekomunikační montáže Praha, nyní je jeho vlastníkem firma VEGACOM Praha.
Informace jsou převzaty z knihy Úvaly v průběhu staletí a po rozhovoru s vnučkou pana Skeříka upřesněny a doplněny o osobní vzpomínky.
V knize Úvaly jindy a nyní (z r.1929) není cihelna pana Skeříka popsána, ale je na plánu obce umístěna na jihovýchodní straně s několika budovami a naproti přes je umístěna Rosenbaumova cihelna. Na fotografii je vidět cihelnu z pohledu od Myší díry. Vnučka Samuela Sterzika paní Jana Rojová vypráví: „Dědeček byl německé národnosti a narodil se v Prusku roku 1881, měl statek a přístav v Bzinci na Visle. Hovořil několika jazyky a dcery posílal na „handl“ do Prahy učit se česky. Po první světové válce, kde bojoval, pod tlakem národnostních problémů ve 20. letech pan Sterzik svůj majetek prodal, a protože se mu v Čechách líbilo, přišel do Úval a koupil zde cihelnu a dva domy čp. 190 a 663, které stojí dosud. V menším tehdy bydleli deputátníci a v jedné místnosti bylo vězení, protože v cihelně pracovali lehčí vězni, kteří zůstávali přes noc v zamřížované místnosti s kuchyňkou. Celkem měl dům asi 6 místností. Ve větším domě bydlela rodina, která byla poměrně rozvětvená.
Na rodinné fotografii vidíme zleva sedící: Fridrich Pospíšil, který má na klíně dceru Almu, vedle pak sedí jeho manželka Karla Pospíšilová, roz. Sterziková (nejstarší dcera pana S.) se synem Milanem. Samuel Sterzik sedí uprostřed (s knírkem) a vedle jeho manželka Karla (zemřela v r. 1936 a jeho pochována v Úvalech). Vedle ní stojí nejmladší syn Pavel, který se za druhé světové války vrátil ze zajetí za pomoci rodiny a nyní žije v Kanadě. Další na fotografii jsou stojící zleva: Erich (druhý syn pana S., který padl v r. 1943 u Kurska), dcera Elza (tehdy ještě svobodná, budoucí maminka paní Rojové). Dále stojí Karel Radil (syn domovníka a hlídače v cihelně), vedle něj jeho manželka Frýda, roz. Sterziková, pak Emma Sterziková.
Pan Sterzik měl tedy 4 dcery a dva syny. Byl velmi podnikavý, s důsledným postojem k práci. Pro provoz cihelny využíval i sil celé rodiny. Každý něčím přispíval. Vyfotografoval se s dělníky i zaměstnanou rodinou a je vidět, že personálu nebylo mnoho.
Po válce, jako občan s německou národností, vytušil problémy, proto majetek prodal a sám s novou manželkou se odstěhoval do Bzenice, odkud pocházela, pak by vysídlen Poláky do Oelde ve Vestfálsku, kde opět podnikal. Zemřel v roce 1970.
V Úvalech a v Čechách zůstaly dcery, které byly provdány za občany české národnosti. Tatínek vzpomínající paní Rojové byl Čech a s paní Elzou si postavili dům v Úvalech.
A jak došlo k přejmenování na Skeřík a tedy Skeříkov??? Zcela prostě, lidem kolem se špatně původní jméno vyslovovalo, proto byl pan Samuel Sterzik „překřtěn“ na Skeříka a hotovo.
Ještě taková drobnost. Dcera Frýda, provdaná Radilová, si s manželem koupili dům po spisovateli J. Kožíškovi a starali se o jeho duševně nemocnou dceru Jarmilu do konce jejích dnů. Další dcera Emma odešla do Německé spolkové republiky.
Pamětníci ze Skeříkova vyprávějí, že si jako děti hráli v červené hlíně na místech zlikvidované cihelny, kde zůstal jen komín s velkým otvorem. Dalo se do něj vlézt a po skobách se podívat do útrob, ale ne moc vysoko.
Za souhlasu se zveřejněním od paní Rojové zapsala vyprávění Alena Janurová
pro Život Úval 5/2022