20. VÝROČÍ
HISTORICKÝCH DNŮ
REVOLUČNÍCH BOJŮ
5.-10. KVĚTNA 1945
NA OKRESE PRAHA – VÝCHOD
SEPSALA T. ZÁMIŠOVÁ – VYDAL OV KSČ PRAHA VÝCHOD
A SPB PRAHA VÝCHOD
/Text části publikace věnující se městu Úvaly. Ponecháno v původní podobě vč. pravopisných chyb, se zapracováním ručně vepsané korektury./
ÚVALY
Počátkem roku 1945 MUDr. B. Fiedler, jako poslední předseda Čs.Č.K. svolává dobrovolné sestry s.Horálkovou, příkladně obětavou s. H. Bilanskou a s. Bebrovou k tajné poradě, kde si vymezují rayony pro svou působnost a slibují poskytování první pomoci potřebným. V bouřných dnech převratových jsou to oni, kteří se ochotně dávají do služeb RNV.
6. května kdy v Úvalech zmateně pobíhali – jedni odvážní chrabří ochránci, druzí ulekaní před blížícím se hlukem střel a dělových ran, ustrašení občané, kteří hledali kryty.
V drogerii Nouzovského je zřízena stanice první pomoci a v záložně, v domě čp. 18 v rodišti slavné spisovatelky Marie Majerové, lékařská ošetřovna. Tam jmenovaný lékař spolu se sestrami Heřmánkovou a Žilákovou ošetřovali raněné a zažívali velmi nepříjemné okamžiky s vniknuvšími Němci. Vlajka červeného kříže nebyla uznávána.
Konečně přišel ten nejkrásnější den, který přijít musel, den, který osušoval slzy, jež ronila láska nad člověčenstvím, den toužebně očekávaný – slovanskou krví vybojovaný.
4. května to bylo, kdy se domy v Úvalech zdobily státními vlajkami, z firem a na nádraží mizely nenáviděné německé nápisy.
Byl ustaven revoluční národní výbor. Odpoledne, po návštěvě s. Kováře z Českého Brodu, dle jeho připomínek bylo ustavení doplněno. S. J. Rýdl, ředitel měšťanské školy, přispěl k ustavení NV i v Dobročovicích.
V sobotu 5. května v časných ranních hodinách, byla vyvěšena státní vlajka i na budově obecního úřadu, kde se horlivě pracovalo.
První národní výbor, jejímž předsedou byl zvolen Jos. Rýdl, zást. ing. L. Dráb, členové výboru: Birka Ferd., Petera Jos. ,Pazourek M., Kvapil Fr., Pilát Fr., Strnad Jos., Michálek Jos., Baše Mil., Brada Václav, Podhradský Fr., Čmelík Jos., Drábek Karel, Varvařovský Jar., Sušánka J. a Srazil Václav.
Místním rozhlasem reprodukovány státní hymny. Občané shromážděni na náměstí, dojati nadšeně zpívali s sebou.
Německá posádka žádala, aby byly odstraněny čsl. státní vlajky. Nechtěla trpěti shlukování občanstva. Nešetřila vyhrožováním. Poručík Siedler odmítl vyjednavačům J. Rýdlovi F. Birkemu a ing. L. Drábovi složení zbraní něm. posádky. Nakonec proti vyvěšování státních vlajek nebylo ničeho namítáno. To strach z budoucna začal „nadčlověka“ obcházet.
Dopoledne byli zajišťováni zdejší Němci s rodinami: Gollovi, Wasmundtovi, Foistlovi, Hiltscherovi a Pospíšilová. Také zrádci a přisluhovači Němců: Bakovský, Sviták, Havránek a Stehlík byli předvedeni. Hnusnému konfidentu Bambasovi byla věnována obzvláštní péče. Rozvášněný dav chtěl trestat na místě. Jmenované bylo nutno zajistit před lidmi, před jistou smrtí. Za jejich bezpečnost ručil místní vojenské posádce životem první předseda NV. Teprve na rozkaz ONV byli jim předáni. Tehdy si posádka odnesla i peníze a zbraň patřící Bambasovi, nejnebezpečnějšímu individuu. Na Čáslavsku neblaze působil pod jménem „major Svoboda“.
Do vzrušené a radostné nálady zaznělo zoufalé volání Prahy o pomoc. Jako by nám ledová ruka stiskla hrdlo, když zaznívala slova hlasatele: Pozor pozor ! Voláme českou policii, české četnictvo, aby se ihned dostavilo k budově českého rozhlasu. Přijďte všichni! Voláme všechny věrné Čechy, všechny občany Dostavte se ihned k budově rozhlasu! Pomozte! Přijďte ihned! Střílí se zde nevinní občané !!!
Obávali jsme se o Prahu. Tehdy každý Čech poznával s bolestí v hrudi, že Praha je jeho matičkou. Věděl ihned kam patří. Mnoho statečných mužů bez váhání vlakem, na kole či pěšky, pospíchali Praze pomoci. Praha byla ohrožena, byla odstřelována, ženy, děti vražděny. Dodělávající hyena v posledních dnech běsnila.
Za vedení Fr. Martinovského, Jar. Kafky, Jos. Martinovského, V. Lhotáka, Fr. Kvapila, K. Mandy, K. Stiebitze, F. Hliňáka a j. byly u nás obsazeny všechny důležité podniky. Na příklad cukrovar, „Petrolea“, ,,Kriegsmarinelager“, továrna,,Elektrospol“, „Holan a p.
Zbraně nebyly. Každý se snažil získat zbraň. Zbraně hledány, ukryté vykopávány. Jar. Varvařovský a Al. Procházka těsně před revolucí již zbraně přinášeli a ve skladišti uhlí ing. L. Drába uschovávali. Strážní vojíni, provázející sanitní vlak s raněnými ojíny, byli odzbrojeni. Po 13 hodině od osobního vlaku odpojený železničářem Dastychem tři nákladní vozy se zbraněmi a municí, které pak traťmistrem R. Čermákem za pomoci jiných občanů vyloženy. Tento čin byl velitelem četnické stanice Eismanem německé posádce oznámen. Tato se dostavila na nádraží v plné zbroji a občany pronásledovala. Potřeba zbraní vedla i k zajišťování loveckých zbraní.
Dramatické události dospěly tak daleko, že jim podlehly nervy poctivého prvního předsedy J. Rýdla a on ustoupil a předal svoji funkci odbornému učiteli J. Martinovskému. Těžko lze napsat pracovala-li tehdy skutečná vlastenecká povinnost či vloudilo-li se v tak rušných dnech do dějin hmotné kořistnictví aneb chytračení jednotlivců.
V odpoledních hodinách vyjížděl z Kolína na Prahu pancéřový vlak. Nedojel, neboť již v předchozích stanicích byl zlikvidován.
Do Prahy by byl stejně nedojel. Traťmistr Čermák se skupinou občanů v oblouku tratě u Klánovic hodlali přerušit druhou kolej. Zatím prvou pod Stříbrňákem rozpojila druhá skupina, Kafka, Hanzl a j.
K večeru bouřlivého dne předseda KNV. J.Martinovský s Fr. Pilátem znovu pokusili u por. Siedlera o složení zbraní. Nepochodili, naopak. Němci vyklidili místnosti RNV, zakázali jeho činnost, tvrdě prohlásili, že přebírají ručení za pořádek v obci, zakázali chodit v hloučcích, převzali vedení obce. Generála Schörner jim slíbil posilu a proto byla jejich odvaha zvýšena. Všechno jejich počínání svědčilo o tom, že se bojí noci a s ní partyzánů.
Někteří členové MNV, byli pro provedení útoku na školu, kde byla posádka umístěna. Z toho byli J. Rýdlem po informaci s okresním hejtmanem, který spolupracoval s ONV, odraděni. Lidskými životy se nesmělo plýtvat.
Ale KNV, v ilegalitě nelenil. Byla vyhlášena mobilisace všech aktivních i záložních důstojníků a do 35 let zbraně schopných poddůstojníků. Úvaly rozděleny na úseky a ustanoveni jejich velitelé:
Úsek I. Státní silnice část severní s velit. por F. Martinovský
Úsek II. Okresní silnice tov. ,,Vega“ v Setých podpor. Drábek.
Úsek III. Státní silnice část jižní podpor. Al. Procházka.
Úsek IV. Silnice Škvorecká, Slovany, št. kapit. Tuzar a Bičiště.
Toužebně očekávaná posila Němcům nepřicházela. Proto v noci ze soboty na neděli okolo 24 hod. něm. posádka odtáhla do Čes. Brodu. Vyhrožované srovnání Úval se zemí neuskutečněno. Její odchod byl však povelem k stavění barikád. Napjatou situaci ani tma ani noční ticho neuklidňovalo. Zábrany na státních silnicích na Stříbrňáku, Úvaláku, na okres. silnici za Vegou dnešní masnou, byly do rána postaveny. Brzdily pochod Němců na Prahu, chránily Úvaly před likvidací a napadnutím. Nespočetnými nadšenci zataraseny převrácenými vagony přejezdy u velkých i malých závor, v Setých a podjezdy u L.Votavy a na Škvorecké silnici. Kromě toho zaměstnanci podnikatele staveb Jar. Martinovského podminovali všechny podjezdy a přejezdy tratě. Potřebné třaskaviny ze svého podniku dodal zaměstnavatel. Podminované objekty převzal pod vedení ndpor. ing. Macek. Pro nedostatečnost znalostí toho, se vzdal vedení major Kučera.
Ani les neutichal. Po celé délce podél silnice v lese byly káceny stromy a pokládány kolmo na její směr. Ani na vjezdy do Obory nebylo zapomínáno. To sídliště partyzánů muselo být zajištěno. Tam přebývala skupina „Baruška má modré oči“. Příslušníci četnické stanice v Újezdě n./L. byli prostřednictvím štáb. rotm. Burzíka z Uhříněvsi zapojeni do ilegálního hnutí, „Trávnice“ a byli tímto heslem určeni.
V kácení stromů již pomáhali občané z N. Sibřiny a Újezda n./L. V tlumeném hovoru, v skřípotu pil a v občasném zaburácení padajícího stromu, v usilovné práci měl každý jen jedinou myšlenku: Prahu musíme zachránit! Prahu nikomu nedáme!
Postavené muselo být hlídáno. Jak opatrná musela být hlídka u zábrany, svědčí případ vypravovaný jedním z obránců A. Rezkem.
Obránci na barikádě u Vegy zpozorovali, že od závor železnicese blíží k nim skupina civilistů- 2muži a 1 žena. Mluvili německy. U barikády obránci Němce prohlédli, baťohy jim odebrali a jmenované dál k Horoušanům propustili. V zápětí, po jejich odchodu, náhodou nalezen v louži vajíčkový granát, na štěstí dosud zajištěný. Muži vyslaní za zrádnými civily již nikoho na cestách nenalezli. Zřejmé, po svém záludném činu, hledali úkryt v lesních temnotách.
Pancéřový vlak ujíždí z Prahy po nesprávné koleji z Běchovic. Jako předvoj před ním jede motorová drezina s 5 SS s automaty. Za nimi ve vzdálenosti asi 100 m. tažen lokomotivou projel stanicí pancéřový vlak. Před vjezdem na mosty dvakrát vystřelil pro výstrahu. Daleko nedojel. V Pečkách sjel na trať Pečky – Plaňany kde byl zlikvidován. Zřejmě směřoval směr Bošice – Ledečko – Čerčany – Benešov, pryč od Rusů, obávaných nepřátel. Dobře si uvědomovali němečtí vojíni, že jejich hrůzné činy spáchané v Rusku, musí být odměněny. A z této odměny měli hrdinové strach.
V neděli 6. května od rána vytrvale pršelo. Ulicemi procházelo málo občanů. Na všech byla zřejmá tíseň. Hlídky střežily nejen střed městyse, ale i strany a les. Několik ojedinělých německých vojínů bylo lehce a bez odporu odzbrojeno. To byli ti, jimž vojna nepřilehla k srdci a kteří v útěku hledali spásu. Záchranné volání Prahy o pomoc mělo vliv i na útočníkovu armádu. Mnozí z nich si uvědomovali, že žít v nepřátelském ovzduší není udržitelné. Armáda se drolila. Pomalu, ale jistě. Jen generál Schörner se svým štábem se domníval, že zachrání říši!
Německý úředník firmy Elektrospol, Dolanský na výzvu RNV instruoval naše obránce, jak zacházet s pancéřovou pěstí, těžkými kulomety, ručními granáty. Syn strážného tratě z domku u Nové Vsi V. Havlíček, později Němci zavražděný, spolehlivě informoval RNV. o dění na českobrodské silnici a v Čes. Brodě, sídlu štábu. Odtud se stále očekával útok.
Velením nad obránci byl pověřen major V., který však po odchodu některých důstojníků a po celkové informaci dal rozkaz k zastavení veškeré činnosti.
Velení nad Úvaly převzal sám předseda RNV. J.Martinovský. Němci tušili odpor, ale neznali sílu. Nejprve oťukávali, zkoušeli jeho mohutnost. Několikráte s tanky dorazili k zábraně na Stříbrňáku a po oboustrané přestřelce, ustoupili. Nešťastnou náhodou byl postřelen J. Strnad, v lese Vidrholci V. Kučera z č. 255.
V poledne létala dvě německá zvědná létadla. Těsně nad stromy v Oboře v blízkosti Úvaláku byla zhozena bomba. Na štěstí zapadla do bahnitého terénu, nevybuchla a byla zneškodněna teprve vojíny sovětské armády. Na památku si uschovala Květa Prchlíková – Papežová obaly po vystřílených nábojnicích, které z letadel nad Úvaly vyhodily a jimiž mohla být zraněna.
V 15 hod. přijeli Němci s větším počtem tanků a obrněných vozů. Nastal boj. Část Němců vyskákala z obrněných vozů mimo dostřel a prováděla obchvatný manévr, druhá část odstřelovala posice obránců u zábrany. Protiletadlovými děly asi 15 ranami na čtvrtě na Cihelnách a Slovany zapáleny dva domy č. 84 a 705. Úvalští měli v tomto boji velké ztráty. Byli zajati a zastřeleni: J. Kvíz, V. Havlíček, Mil. Dufek a těžce postřelen Aug. Hanek.
Soudr. Mandová vypravuje:
Místní skupina skautů se zapojila také do revolučního dění. Spolu se sestrou Bilanskou D. Mrázkovou, J.Marčínem a Jar. Jarošem jsme byli vysláni jako samaritáni do sodovkárny, kde jsme měli být připraveni k pomoci raněným při vyhození mostu přes železniční trať. Jaké bylo naše zklamání, když jsme žádný výbuch neslyšeli, ale viděli jsme obkličovat Úvaly v celé šíři od Kolína a vést zajatce německými vojáky. Z okna sodovkárny jsme pozorovali celé dění s napětím a nakonec jsme byli nuceni vyjít ven a podrobit se prohlídce německých vojáků. Dobře dopadla. Když už německá vojska přejela i my se vydali směrem do vnitřních Úval a k velkému zděšení jsme u hřbitovní zdi viděli zastřelené naše lidi. Jeden se hýbal. Byl to J. Hanek, kterého jsme odnesli do nejbližšího hospodářství, posledního domku, u Škuderů , kde ve chlívku mu ránu ošetřili a nechali jsme ho tam ležet. Teprve později byl odtud převezen do nemocnice, kde mu byla poskytnuta lékařská péče a on zachráněn. Naši se bránili statečně, ale mohutnému náporu neodolali. Proveden, ústupový boj. Naši se stáhli asi k 17 hod. až na samý západní okra Úval, zachytili se v lese Vidrholci a spojili se s obránci z Újezda n/L. Zároveň s ustupujícími odešli všichni z místnosti RNV., kde zůstal s obecním tajemníkem J. Čtelíkem pouze předseda bývalé správní komise Ferd. Birke, kterého každý odvážným postavením proti Němcům, považoval tehdy za nebojácného chráněnce Úval.
Německé vojsko začalo pronikat do Úval, drancovalo a nutilo muže k odklízení překážek a barikád. Při tom byl v Alešově ulici nevinně ze zadu zastřelen Fr. Šlajer krejčí z č. 519. Byl ponechán na ulici bez povšimnutí. Jediná obětavá, právě přišedčí sestra Bilanská se zastřeleného ujala, snažila se mu pomoci, leč její odvaha, péče i starostlivost mu již nepomohla.
Asi padesát mužů bylo v hostinci u Sechtrů drženo jako rukojmí. Mnozí z nich se chovali hrdině, mnozí z nich podléhali nervovým otřesům. Po zákroku Ferd. Birkeho a Jos. Rýdla, kteří poukazovali na to, že dvacet jiných mužů je již na RNV. a slíbili, že se občanstvo vyvaruje všech Němcům nepřátelských činů, byli tito z hostince propuštěni. Ve městě bylo vyhlášeno stanné právo. Asi po 23 hod. byli propuštěni muži i z RNV.
V pondělí 7. května byli naši revolucionáři stále v lesích. Německými vojáky byli zatčeni J. Rýdl, ing. Dráb a A. Martínek, účastník bojů, který se v noci tajně vrátil domů. Ing. Dráb a později i J. Rýdl byli z vazby propuštěni. O nelidském vyslýchání vypravují odpuzující zážitky.
Vojenská posádka byla posílena dalšími útvary a čítala nyní 600 mužů. Velitelem byl poručík něm. letecké zbraně Meinel. Mezi 23 a 24 hodinou byli v místnostech RNV. zatčeni B. Jandourek, Jar. Michálek a Kar. Marčín. Konali zdravotní službu a byli Meinelem počítáni za partyzány. Tito nešťastníky živé již nikdo nespatřil.
8. května vyzval por. Meinel místním rozhlasem občanstvo, aby odevzdalo veškeré zbraně. V případě neuposlechnutí hrozil zastřelením rukojmí. Nejprve dána lhůta do 9 hodin, pak prodloužena do 10 hod. Zbraně byly ukrývány a mnoho mužů s rodinami prchalo z Úval do okolních vesnic.
Ferd. Birke ještě v noci a 8. května časně ráno byl ve škole, aby se poptal po zatčených. Poručíkem Meinelem byl vždy odmítnut. Později bylo prohlášeno, že byli propuštěni a že odešli směrem k Chroustovům. Bylo po nich pátráno místním rozhlasem i telefonicky v sousedních obcích, ale nadarmo.
Během dopoledne byly do Prahy odeslány léky darované lekárníkem Mg. K. Havlíčkem a místními lékaři. Dary i s různými poživatinami odvezl do Prahy V. Kubín za doprovodu sester Červ. Kříže, Uhrové, Kalinové a Steinbruchové. Vedoucí byla činná sestra Bilanská.
V městečku byl pochmurný klid, na RNV, zůstal nadále F.Birke, tajemník J. Čmelík a ing. L. Dráb jako třetí předseda RNV. Po rozhlasem ohlášené německé kapitulaci, odešel Dráb s Birkem k poručíku Meinelovi s opětnou žádostí, aby složili zbraně. Odmítl je vydati civilistům. Byl proto povolán ze Škvorce št. kpt. Kučera, který přijel na voze ozdobeném státní vlajkou. Spolu s K.Mandou a strážm. Volencem, Meinela znovu vybídli k složení zbraní. Meinel odjel do Českého Brodu, aby si vyžádal souhlas pro kapitulaci od svého velícího generála. Na dotaz, co je se zatčenými, dal své důstojnické slovo, že jeho četa nikoho z Čechů nezastřelila. Zatím tři z nich byli na jeho rozkaz již zastřeleni. A. Martínek, podle vlastní výpovědi, při vystupování z nákladního auta, které je přivezlo na místo popravy v lese za lesním úřadem, odvážně skočil na jednoho z katů a dal se na útěk lesem k Jirnům a Šestajovicům. Byl těžce zraněn, ale zachránil si život.
Odpoledne v 17 hodin opustil Meinel s posádkou Úvaly, aby se vzdal západní armádě. Spolu s něm. posádkou, odjeli též úvalští Němci – civilisté. Bambas i Havránek rovněž. Městem prchali jednotlivě i v hloučcích němečtí vojáci i civilové. Vojáci odhazovali dobrovolně zbraně. Občané městečka se shromažďovali na náměstí.
RNV. v čele s předsedou ing. Drábem zahájil znovu intensivní pátrání po zatčených. Do opuštěných škol byli ke vstupu do nich vyzváni sestra Květa Prchlíková, J. Bedrna, Kneizl, Soukup a j. Do budovy vpuštěni s posláním, aby osvobodili, možná svázané rukojmí. Věřilo se čestnému slovu velitele Meinela, že nikdo nebyl zastřelen. Zatím u později nalezených mrtvol v lese, strašlivě zohavených, byla důkazná pravda.
Pochopitelně, občané v budově nikoho nenalezli, ani nalézti nemohli. Jaké však bylo jejich překvapení, když při opuštění školy nalezli náměstí liduprázdné. Během doby, kdy hledali rukojmí ve škole, do Úval přijela po zuby ozbrojená jednotka SSmanů. V posledním záchvěvu obrany přijela posádce na pomoc. Těch však již v Úvalech nebylo. Úvalská posádka z obavy před trestem své zvířecí činnosti, vedena křivopřísežníkem, bezcharakterním Meinelem zatím ujela. Požadované pomoci se nedočkala.
Nová posila vyklidila náměstí, zahnala obyvatele z ulic a po několika hodinách také opustila Úvaly. I jim strach z noční tmy a činnosti partyzánů nedovoloval v místě pobývat. Hlavně tito nadlidé měli mnoho odvahy jen tenkráte, když plně ozbrojení měli před sebou neozbrojené civily. Jinak byli opovržení hodní zbabělci.
Noc minula celkem klidně.
Ráno 9. května se znovu pozvolna naplňovalo náměstí. Úvaly projel první vůz – k překvapení – americký. Snad to byli parlamentáři, snad to byli zachránci těch, kteří se báli hněvu lidu. Rozhodně to nebyli osvoboditelé. Chlad čpící s jejich auta i chlad z okolí tomu nasvědčoval.
Po nich se opět objevovali prchající Němci. Hlavně z poděbradské silnice, přes Jirny a Horoušany, přijížděli vojáci na autech, odkud stále vyhrožovali puškami a kulomety. Vždyť byl kolem nich neozbrojený lid. Všichni se dotazovali na cestu k Sázavě, na cestu na západ.
Pozorovali jsme tři plně obsazená a náležitě ozbrojená auta. Přijela od Jiren a zastavila před spořitelnou. Hrdinové vyskákali z vozů a rozeběhli se po obchodech. Cukrárna, lékárna, řeznictví je vábily. Snad se domnívali, že se vrátila doba, kdy do Čech přijeli. Náhle však dole na náměstí ozývalo se tleskání, pak jásot, křik a volání :,,Rusové, Rusové!“ Volání a radost se vlnovitě přiblížila až k autům. Kouzelné slovo, „Rusové! Samotné slovo stačilo, aby v okovaných botech „panský národ“ a nejlepší vojáci světa, ukázali svou pravou tvář. Začali se třást, blednout, zuby jektat. Šoféři chtěli rychle zmizet z hlavní ulice. Zapli motory bez velení a ihned ujížděli do postranné silnice k Dobročovicům. Jejich pasažéři zděšeně za nimi utíkali, prosili, aut se chytali a na ně zavěšovali, na kapoty lehali. „Pání světa“. K smíchu byl na ně pohled.
A teprve po delší chvíli, na malém autě jel první, „Rudoarmějec“. Na autě stál, na obě strany mával. V jásotu nestačil přijímat jemu podávaný rozkvetlý šeřík. Bylo jej tehdy již mnoho, ale kde se tak rychle objevil na náměstí. Lidé zářili, tančili, zpívali, objímali se. Mnohému slza radosti vytryskla s očí při pohledu na ten obraz. Radostné volání nemělo konce. V krátké době byla silnice zasypána květinami. Všichni jsme cítili, že přijeli praví osvoboditelé, ti, kteří nás zbavují tolikaleté tyranie a navracejí nám svobodu.
Když pak přijely první tanky, „kaťuše“, každý věděl, že jen svou přítomností přiváděly „nadčlověka“ do strašlivé hrůzy. Tanky se ozdobovaly. Mnohý z nich byl jako hrozen vína, obsazen našimi lidmi a dětmi. Jen obezřetným řízením nedocházelo k neštěstí.
Bylo zcela pochopitelné, že všechna zloba a nenávist se nyní vybíjela na těch, kteří byli příčinou tak dlouhého strádání. SSmani a všichni jejich přisluhovači – kolaboranti, gestapáci, udavači byli pronásledováni. Mnohý z nich byl v okolí zastřelen, ba i pověšen. I udavač Sviták neušel trestu.
V hlavní škole byl zařízen internát pro Němce, ve starší budově, kam z hotelu Budka sneseny postele a pryčny, kterých dříve používala „Hitlerjugent“ zřízen pomocný lazaret, kde i sovětští hrdinové byli nakonec ošetřováni.
Nebylo ale vhodné tanky zdržovat. Naopak bylo potřebné, aby rychle pokračovaly do Prahy, aby i tam dovezly radost, štěstí a mír! I tam bylo třeba ukončit krveprolévání !!