Na kterém statku žil otec se svou dcerou Zdeničkou, kteří chovali ovci, kačenu Lindušku, kohouta Kokrháče, kocoura Macka, kozla Nebojsu a psa Voříška se z pohádky Václava Říhy „Zvířátka a Petrovští“ nedozvíme. Známé je ale místo, kde zvířátka v chudé době vzala peníze na zaplacení daní. Petrovští loupežníci obývali chalupu v osadě, co by kamenem dohodil a zbytek do kopce lesem z Úval došel…
V místech retlanzační věže dominující Klánovickému lesu stávala v nadmořské výšce 297 metrů středověká farní osada zvaná Lhota s kostelem. Dnes byste vesnici Lhotu, Wirgendtuffel, Lhotku, Fidrholec, nebo kostel sv. Václava hledali marně. Jediné co po vesnici zbylo, je poloha „na kostelíku“, svědčící o existenci kostela. Často užívaný název vsi ukazuje na skutečnost, že byla Lhota založena na lesní půdě, kde byli její osadníci do jisté míry či „lhůty” osvobozeni na přesně smluvený počet let od určitých poplatků a břemen za vykácení lesa a vzdělání půdy. O těchto lidech se říkalo, že „jsou na lhotě“.1)
Staří pamětníci před stoletím pravili, že byl v lese na místě vesnice vidět mechem zarostlý práh kostela.2) Dokonce i několik roubených studní pamatovali.
Pozice někdejšího kostela byla zjištěna teprve roku 1973 při stavbě vodojemu při televizní retlanzační věži (postavena v letech 1960-61). Při kopání základů se podařila odkrýt část gotického základového zdiva z let 1377-79. Zdivo bylo objeveno v zarostlém nápadně visutém pahorku a kameny byly zděny na vápennou maltu. Nedaleko zbytků kamenné zdi, byly později odkryty dva až tři zničené kostrové hroby.3)
Místo zaniklé obce na leteckém záběru (foto: paní Kobrlová)
Chronologie historických zmínek o dnes již zaniklé obci:
1352 již chudá ves s dřevěným kostelem
Nejstarší zmínka o vesnici pochází ze 14. století, kdy byla Lhota zapsána do registru papežských desátků v knihách pražské konzistoře jako farní místo v brandýském děkanátu. Když papež Kliment VI. svolil 2.3.1352, aby Karel IV. vybíral po tři léta papežský desátek ze všech důchodních obročí v zemi, vymínil králi, ať si ponechá 2/3 vybraných poplatků na úhradu škod, které utrpěl v bojích ve službách církve proti Ludvíku Bavorovi. V květnu roku 1352 měl být desátek vybrán i ze Lhoty, ale nebyl, protože byla tato vesnice chudá, nemajetná a z té příčiny nemohla výběrčímu uhradit povinný desátek.4)
V té době vesnici dominoval dřevěný kostel sv. Václava, který i s vesnicí patřil Pešlinu (Petru) Bohuslavovi z pražského měšťanského rodu Olbramoviců.
1358 ves Wirgendtuffel prodána
Pešlin v roce 1358 prodal část svého dědictví svému synovci Václavu Františkovi za 30 kop grošů ročního platu na vesnicích Sibřině, Květnici německy zvané Blumenau a Lhotě německy zvané „Wirgendtuffel“. 5) Jako držitel patronátního práva ke zdejšímu kostelu byl Václav 3.1.1360 nucen skrze smrt kněze Bedřicha ustanovit pro kostel nového faráře. Stal se jím Mikuláš Zeidlin z Prahy, kterého uvedl duchovní kostela v sousedním Újezdě.6)
1362 vesnice prodána zpět
Po dvou letech roku 1362 postupuje Václav z nejasného důvodu tři výše jmenované vesnice zpět do rukou Pešlina Bohuslava.7)
Zajímavý spor se udál v roce 1374. Pešlin hájil svého kněze Mikuláše proti knězi Janu ze Slušice, s nímž měl spor.8) Po smrti faráře Mikuláše Zeidlina prezentoval Pešlin 26.5.1377 ke kostelu ve Lhotce nového faráře, jímž se stal Matěj z Kamberka.9)
1380 nahrazení dřevěného kostela kamenným
Nedlouho po jeho dosazení se Pešlin Bohuslav jakožto patron a majitel vsi rozhodl rozebrat dřevěný kostel a na jeho místě zahájil stavbu kostela kamenného. O dokončení kostela, poměrech a životě ve Lhotě pojednává poutavá vizitační zpráva arcijáhna Pavla z Janovic, který navštívil Lhotu 30.1.1380. Při vizitaci Pavel zjistil, že kněz nesídlí při kostele, ale dochází sem z Úvalu půl hodiny cesty vzdáleném. To znamená, že Matěj obdržel u konzistoře odpustek z povinnosti bydlet při kostele, snad z bezpečnostních důvodů.10) Pešlin roku 1386 zemřel a jeho majetek, sestávající z vesnic Květnice, Lhoty, Kunratic, Bohnic, části Tuklat, části Chvatlin a Pakoměřic se dostal dědictvím jeho dvěma synům: Janovi z Květnice, jenž se psal podle rodového hradu od roku 1391, pak Joštovi a příbuzným.
Zde se napravuje jedno tvrzení V. Sommera z knihy Úvaly jindy a nyní, kde píše, že se připomíná roku 1379 lhotský plebán, který bydlel v Úvale. Informace vychází z vizitačního protokolu Pavla z Janovic, ten ale Lhotu navštívil v lednu 1380 a zjistil, že nově přestavěný kostel sv. Václava ve Lhotě (stavěn 1377-1380) není ještě vysvěcený, že je špatně svázaný žaltář, nebo že zlatý kalich si raději odvezl patron kostela Olbram Menhart na hrad Škvorec. Ten plebán měl skutečně od konsistoře dispenzi od residentury. Nemusel bydlet na faře ve Lhotě.
1406 – Lhotka nad Úvalem
V 90. letech 14. století sloužil ve Lhotce kněz Vavřinec, který se vzdal svého farního úřadu roku 1402. Když rezignoval, dosadil pražský měšťan a patron kostela Petřík zvaný Bohuslav z Květnice nového faráře. Uvolněné místo obdržel 17.6.1402 farář Jiří ze Zeměch.11) Ten se zúčastnil 22.11.1406 svědectví ve sporu o právech kostela ve Zlatníkách u Českého Brodu. V listině se poprvé setkáváme s údajem, že byla vesnice nazývána také jako „Lhotka supra Uval“ čili Lhotka nad Úvalem. Není divu, když vesnice sama o sobě stála na západním svahu mírného vrchu Úvaláku. 12) Ještě roku 1408 sedí majitel Květnice s patronátem nad lhoteckým kostelem Petr z Květnice na rodové tvrzi.
Obec byla opravdu na kopci „nad“ Úvaly. Fotografie retlanzační věže postavené na místě vesnice z rozhledny Vinice.
opuštění Lhotky za husitských válek
Krátce poté došlo k vlastnickým změnám, neboť vznikl roku 1412 spor mezi Janem z Květnice a otcem Haškem Trčkou z Hospozína s Joštem ze Sibřiny o pozemky u Lhoty, které dříve vyměnili s Pešlinem Bohuslavem. 13) To je poslední zmínka o vsi z doby předhusitské. Majiteli tvrze v Květnici se stali Trčkové z Květnice a od té doby o Lhotce nic nevíme.
Je velmi pravděpodobné, že byla opuštěna za husitských válek.
Zničená vesnice se pozvolna začala ztrácet v krajině, až nakonec splynula s okolním lesem.
Trstenická stezka vedoucí z Prahy do Kutné Hory znamenala strategickou komunikaci. Ves ale ležela přímo na mladší odnoži trstenické stezky. Starší historická odnož stezky se větvila u Běchovic na Škvorec, Limuzy, Tismice a Český Brod. Při pohledu na historické kresby a mapy opevnění Českého Brodu, je vidět, že Pražská brána mířila na Tismice (nikoli na Úvaly a Lhotku).
1558 … pustá vesnice Fidrholec
Husitské války přežil pouze kamenný kostel sv. Václava.
Někteří se přiklání k možnosti, že vesnice Lhota nezanikla za husitských válek úplně, ale že byla znovu osídlena pod novým názvem Fidrholec. Smiřičtí se na svých panstvích pokoušeli obnovit a osadit zničené vesnice a tehdy došlo na Lhotu, jíž pojmenovali podle „větrného“ lesa Fidrholec. Jaroslav Smiřický odprodal roku 1558 Květnici s panstvím bratřím Pechancům z Kralovic za 4250 kop grošů, kde byla vesnice Fidrholec uvedena opět jako pustá.14) Stálo tu jen několik pustých chalup a kostel (sv. Václava), k němuž měl Jaroslav Smiřický patronátní právo a jež prodejem spadlo na bratry Pechance z Kralovic.
…a opět osidlovaná – 1589
Když se bratři Burjan a Matěj v roce 1563 rozdělili o majetek, připadly prvnímu Květnice s Křenicí. Burjanův podíl připadl roku 1568 králi, což bylo doprovázeno aférou se zfalšovanou závětí. Král pak prodal Květnici a Dobročovice roku 1575 zpět Jaroslavu Smiřickému k panství Škvoreckému za 3750 kop grošů českých.
Jaroslav Smiřický roku 1589 obdržel od Václava Homuta za dluh nové domy na Vidrholci.
Třicetiletá válka (1618–1648) znamenala evropský konflikt – vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století. První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům. Dlouhá a rozsáhlá válka znamenala na zasažených územích úbytek obyvatelstva v „průměru“ až o polovinu.
Petrovští zbojníci v rozbořeném Fidrholci – 17. století
Po třicetileté válce se v polovině 17. století zdržovali v rozbořeném Fidrholci tzv. Petrovští zbojníci, kteří často po silnicích přepadávali pocestné a obchodníky, projíždějící tudy z Prahy i do Prahy.
Zda právě toto místo bylo použito pro motiv známé pohádky Václava Říhy již nelze ověřit, ale pohádku Zvířátka a Petrovští si můžeme přečíst zde.
Podle historických zdrojů sepsal Jan Psota ml.
/doplněno o redakční poznámky/
Na leteckém záběru je vlevo místo zaniklé obce, vpravo hájovna v Oboře. (foto: paní Kobrlová)
POUŽITÁ LITERATURA:
1) Dr. Antonín Profous, Místní jména v Čechách II. CH-L,1949 s. 516.
2) Alois Dostál, Ouvaly 1914, s. 19.
3) Podle informací a zápisků Ing. Arch. Jiřího Jindřicha
4) Václav Vladivoj Tomek, Registra decimarum papalium čili Registra desátků papežských, 1873 s. 48.
5) Josef Teige, Základy starého místopisu Pražského I., 1910 s. 286.
6) František Antonín Tingl, Liber primus Confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, 1867 s. 113.
7) Josef Teige, Zprávy o statcích a přech venkovských z archivu města Prahy In: AČ XXVIII., 1912 s. 208.
8) Ferdinand Tadra, Soudní akta konsistoře Pražské I., 1893 s. 101., 105. a 106.
9) Josef Emler, Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim III.-IV., 1879 s. 73.
10) Ivan Hlaváček a Zdeňka Hledíková, Visitační protokol pražského arcijáhenství pražského arcijáhna Pavla z Janovic 1973 s 258. a 260.
11) Josef Emler, Libri Confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim VI., 1883 s 73.
12) Ferdinand Tadra, Soudní akta konsistoře Pražské V., 1899 s. 275-276.
13) Josef Teige, Zprávy o statcích venkovských z archivu města Prahy, 1909 In: AČ XXVI. s. 225a.
14) Desky Zemské Větší 53 – Památny Modry od 1557 do 1559 folio D 20-21., uloženo v NA Praha
OSTATNÍ LITERATURA:
Václav Vladivoj Tomek, Dějepis města Prahy II., 1871 s. 420., 443. a 444.
Antonín Podlaha, Posvátná místa království Českého I. – Vikariát Českobrodský, 1907 s. 171.
August Sedláček, Místopisný slovník historický království Českého, 1908 s. 191. a 512.
Vladimír Válek, Zaniklé osady, In: časopis Pod Lipany IV., 1924 s. 14-16.
August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého XV., 1927 s. 227.
Václav Sommer In: Časopis Pod Lipany VIII. – Úvaly jindy a nyní, 1929 s. 115.