V měsíčníku Život Úval v roce 2004 – 2005 vycházely na pokračování zápisky pana Zemana, které přepsal, upravil a doplnil několika poznámkami pan Ing. Vladislav Procházka z redakční rady měsíčníku. Protože jde historicky o velmi zajímavý dobový popis Úval, bylo by škoda si tyto celoživotní zápisky nepřipomenout na jednom místě…
(upraveno sjednocením, kurzívou poznámky p. Procházky)
Úvaly 1910 – 1967
Zápisky pana Zemana (1892-1969), mistra pokrývačského
Pan Zeman byl povoláním pokrývač. Vedl si pracovní deník, v němž si pečlivě zaznamenával, které domy opravoval nebo kde pokládal střešní krytinu včetně použitého druhu. Postupem doby, jak Úvaly poznával z výšky, ho městečko okouzlilo natolik, že vzpomínky a dojmy ze života v Úvalech od svého přistěhování až do roku 1967 zaznamenal do stejného sešitu. Tak vzniklo unikátní vyprávění, které odkázal své rodině a které má dnes historickou hodnotu.
Redakce požádala rodinu pana Zemana o povolení otisknout podstatnou část těchto vzpomínek. Text je téměř v původním znění. Drobné úpravy byly provedeny pouze v nezbytných případech, a to tak, aby se neměnil smysl vět. Vzhledem k tomu, že se jedná o přepis rukou psaného textu, není vyloučena občasná chyba například ve jménu uváděných osob.
Původní rukopis je na více než třiceti stránkách sešitu velkého formátu.
Nejstarší část Úval v okolí náměstí, Chaloupek a Havlíčkovy ulice…
Do Úval přišel jsem v roce 1910 a to pouze na posvícení, takže výstavbě jsem mnoho pozornosti nevěnoval. Pamatuji Úvaly pod závorami, že se mnoho neměnily ve výstavbě, pouze několik domů bylo přestavěno do toho, jak stojí podnes. Když já přišel do Úval, čítaly Úvaly asi 330 čísel a to bylo v roce 1911. Dnes v roce 1967 čítají asi 1200 čísel. Nejvíce se stavělo od roku 1900 do roku 1914, pak přišla válka 1914 – 1918. Znovu začalo se stavět v letech 1920 – 1929, od roku 1930 to trochu stagnovalo až do roku 1937, kdy se začalo znovu stavět. To narůstaly celé čtvrtě, stavělo se až do roku 1938, kdy opět začala válka. Po ní začalo se stavět asi v roce 1946 a staví se dodnes do roku 1967.
Staré Úvaly směrem od závor stály po pravé straně dolů až na Malechov ke hřbitovu. Poslední byl Turek, pak byla proluka a u hřbitova byl deputátní barák majitele statku Hladíka (dnes Zeman Fr.). Po levé straně (od závor) bylo zastavěno až ke staré škole, nová měšťanka byla právě ve výstavbě, pak hotel U lva (zájezdní hostinec), za ním pak obecní jatka a podél silnice Rosenbaumův statek a hned nad ním mlýn pana Kučery, patřil cukrovaru, a proti němu mýto, kde se od formanů vybíralo mýtné na údržbu silnice. Od mýta nahoru byly zase domy a jsou jak byly, jenom kolářství pana Netušila až na stodolu bylo předěláno panem Mužikem na autoopravnu. Nad ním ob jeden barák postavil pan Skala dům, dnes je tam pan Pilát, elektro auto montér, pak byla parcela volná, nad níž dnes stojí dva baráky, a sloužila staviteli Jedonovi jako ohrada, po II. světové válce pak jako sklad dříví a tesařská dílna pana Strejce. Vedle pak velkostatek pana Hladíka, pak Vojtěchovského a pak pronajatý panu Škuderovi, který hospodařil asi do roku 1942, kde pak ze statku udělali JZD, dnes státní statek.
Na silnici ke Škvorci vzdáleném asi 1/4 hodiny stojí velkostatek starý, vystavěný v roce asi 1200, jež měl v držení pan Karel Bradáč. Nyní patří budovy státnímu statku.
Avšak nutno vrátit se ještě do dolních Úval. Vlevo mezi domy pana Stárka a bývalého Zelenky jest úzká ulička povždy známá na Tržišti. Tam (v dnešní Tyršově ulici a na náměstí) byly původně a jsou první baráky v Úvalech, a to č. 1 Šmej-kal Frant., č. 2 Zelenka, č. 3 Polák, č. 4 Chocholouš, č. 5 Šulc, č. 6 Šťastná J., č. 7 a 8 školy atd. Tato jednostranná ulice vede až k bývalému zahradnictví pana Růžičky. V ní jsou domy vesměs postaveny před 1. světovou válkou, jen některé jsou upraveny, jeden dokonce v roce 1937. Ulice z náměstí, jež se u pana Trojánka rozděluje, rovně vede přes trať, druhá do Chaloupek. Tam jsou vesměs staré baráky od čísla 20 až do 60.
V ulici Havlíčkově, tedy na Vinohradech, jsou také staré baráky až do ulice Nerudovy. Pamatuji, že dům pana Konstantina, dnes obchod s potravinami, tam stál, ale vedlejší dva jsou postaveny tak v roce 1911-1912. Protější strana od staré pošty až k Nedvědovi, to bylo pole, pak již jen místo pro kolotoče, houpačky a cirkusy, kam jsme chodili. Ale od roku 1910 do roku 1915 byla celá ulice dostavěna včetně restaurace U Nedvědů. Ulice Nerudova je stará ulice, vystavěná dávno, než já přišel do Úval. Změny tam jsou jen u 3 baráků, a to u p. Rovného (1949), pí Molnárové (1939) a p. Ondraučuka r. 1938. Dům p. Piláta vedle Jukubínských a vila Morávkova postaveny v r. 1936. Část ulice Boženy Němcové byla vystavěna do r. 1914, taktéž i ulice Čechova je velice stará až na dům pí Svobodové.
I na hlavní ulici (dnešní ulice Pražská) vedle pana Židlického z jedné a Votavy ze strany druhé byla proluka, kam jezdívaly cirkusy, hlavně cirkus Kellner. Teprve od roku 1911 – 1912 začala se stavět nad schody bývalá pošta a ostatní vily až po hostinec u Nedvědů, jakož i dvě vily, kde je dnes obchod s nábytkem a dům vedle (obchod s nábytkem byl v domě, kde je dnes firma Sklenářství pana Vorlíčka). Od Václava Rejhona vpravo stály dva baráky, a to nynější MNV a Lukašovi a levá strana ulice Boženy Němcové, které byly postavené do roku 1914. Rejhon, Socha atd. až nahoru na Úvalák až po Martinovského jsou postaveny od roku 1919 do roku 1938. Pod Martinovským celá ta ulice je postavena včetně chat až po roce 1946 a staví se dodnes do roku 1967.
Rodiče manželky bydleli dlouhý čas v bývalém hotelu U Lva. Když otec našetřil peníze, koupil si první barák. Byl první za závorami, směrem ku Praze a měl číslo 100 (tento dům už neexistuje, stál na rohu křižovatky ulic Pražská a Jiráskova). Bylo to v roce 1890 – 1892. Pak teprve stavěl Zima, Buchar a vedle Urban, Kejř, Šulc a za nimi bylo jen pole Rosenbauma. V roce 1908 začala výstavba na Petříně hlavně proto, že Úvaly byly značně navštěvovány Pražáky, kterým byly pronajímány byty. (Na Petříně je místní název okolí ulic Štefánikovy a Švermovy). Hellerova vila a ostatní ve čtvrti pod Petřínem byly postaveny do války 1914, kdy byl v Úvalech největší stavební ruch.
Rodiče manželky brzo baráček na rohu prodali, protože tam nebylo místo pro obchod a koupili dům vedle pana Šťastného, nynější majitel Frant. Votava. Tam bylo místa dost. Otec vydělal peníze na sběru starého železa. On sbíral po vesnicích staré železo a všechno, co bylo kujné tak, že doma děti musely to přebírat, hřebíky zvlášť, ocel, železo, olovo, mosaz, měď, cín zvlášť a když toho bylo na fůru, jel s tím do Prahy. Nejdřív měl jednoho koně, pak pořídil si pár koní a asi mu to vynášelo, protože brzo koupil si 8 korců polí. Přirozeně, když měl pole, potřeboval k tomu i stodolu a měl-li stodolu, potřeboval i dobytek. Pořídil si ještě dvě krávy. Dětí bylo 7: Josef, Marie, František, Standa, Štěpána, Růžena a Josefa. Ty všechny dovedli zapřáhnout do práce, jak se sběrem žele-za, tak na poli a v chlévě. Žádný nezahálel, jakmile dětským hrám odrostl.
V roce 1908 otec koupil od Rosenbauma parcelu ve Vojanově ulici č. 194 a 257. Tam postavil chlév na 5 kusů dobytka a 2 koně a propachtoval si dalších 8 korců pole. To už pak musel nechat sběru železa a věnovat se hospodářství. Byl to člověk, který měl obchodního ducha, ale přílišný dobrák. Jednou byl s koňmi v Praze a zašel si do hospody na oběd. Tam byli 4 chlapi, očíhli koně i majitele a zeptali se ho, jestli by ty koně neprodal. Protože už se stejně chystal koně prodat, řekl jim: „Proč ne?“ „Půjčte nám je, abysme se nimi projeli.“ „Proč ne,“ řekl, „jeďte!“ Chlapi jeli a už víckrát je, ani koně nespatřil.
V roce 1908 se postavila celá ulice Vítězslava Nováka a ulice Alešova dolů k nádraží. Hotel Křovák, jak se tehdy jmenoval hotel Budka, se dostavěl v roce 1912 a to již se stavělo naše nádraží, měšťanská škola a vily Jánského, Vavrušky, Ježka, Elčknera, Dr. Dočekala a rohová vila ředitele cukrovaru. V letech 1908 až 1914 stavělo se v Úvalech tak moc, že utvořil se určitý celek asi 350 domů, většinou vil. Pak přišla válka v letech 1914-1918. To ovšem bylo po stavění, jen tu a tam stavěl někdo, kdo měl doma materiál, jinak šlo vše na válku. Další léta si tu bídu vynahradily.
Veškeré proluky a parcely byly zastavěny. Pan Svoboda, sedlář, koupil chalupu Hladíkovu a hned na místě po ní postavil jednopatrový dům. Zbylou parcelu prodal panu Polákovi, jenž na ní postavil jednopatrový dům, takže se oba vyrovnaly lékárně (bývalá lékárna v dnešní Husově ul.). Pak stavitel Jedon postavil si na starém zbořeništi jednopatrový dům, Sechtr postavil z části hospody jednopatrový dům, ani Tuček nezůstal pozadu. Koupil nízkou chalupu od Micky, tu zbořil a postavil také jednopatrový dům (vše na dnešním náměstí Arnošta z Pardubic). Další jednopatrové domy postavili: Trojánek na místě baráčku, kde provozoval krejčovství, spořitelna, Štibingerovi, Kučerovi, Poupa, Batlík, Veselý, Bedrna. Komberec zastavěl roh, kde byla proluka. (Uvedené domy jsou na dnešním náměstí Arnošta z Pardubic a v Husově ulici). Šťastných chalupa byla skutečně chalupa a když starý pan Šťastný zemřel, polovina připadla Josefovi Šťastnému, jenž pak postavil statek vedle Rejhonů, z něhož ho komunisté v roce 1952 vyhnali a jemu přišla vhod chalupa, respektive polovic, kam byl nucen se přestěhovat i s dcerou a třemi vnoučaty do 2 místností, což nepřežil a vzal si život. Byl to člověk všeobecně vážený, ceněný, dobrý hospodář. Toho a jiné má dnešní režim od roku 1945 do dnes do roku 1967 na svědomí. Sestra pana Šťastného paní Bohacová (?) postavila vedle školy také jednopatrový dům, zřídila dole krám, který pronajala Baťovi a obchod obuvi je tam dodnes.
Jest snad dobře zmíniti se i o sokolovně. Hostinec věčně střídal majitele, naposledy pana Mašína, až hostinec s hospodářským příslušenstvím, to je chlévem a stodolou koupila Tělocvičná jednota Sokol, která chlév rozbourala a na místě jeho postavila sál, tělocvičnu a ze stodoly zřídila divadelní jeviště. Z příslušné louky pak udělala letní cvičiště a hřiště na házenou.
V dnešní Dvořákově ulici, to je spojka na státní silnici a na Škvorec, nebylo kromě cukrovaru nic než pole. V roce 1924 utvořilo se v Úvalech stavební družstvo Jednota, jež postavilo se stavitelem Jedonem 90 % dnešních Slovan a asi 10 domů pak postavili soukromníci. Natruc tomu, že se ustavilo stavební družstvo Jednota na Slovanech, národní socialisté v čele s Filipem ustavili stavební družstvo Budoucnost. Toto družstvo vykoupilo pozemky od p. Rosenbauma a Chrousta a začalo stavět v roce 1924.
Ale vraťme se před dráhu a závory do ulice Jiráskovy, Vojanovy, 28. října, Alešovy, Kožíškovy a Bezručovy. V ulici Jiráskově je nádraží. Původní nádraží tam, co dnes bydlí úředníci, nevyhovovalo, neb čím dál tím více přibývalo lidí v Úvalech, ale i vesnice neuživily své lidi a ti se vrhli za prací do Prahy. Proto se v roce 1911 započalo s výstavbou nádraží nového a počátkem roku 1913 se již nastupovalo z nového nádraží. Současně s nádražím stavěl i stavitel Křovák hotel, který také dokončil v roce 1912 a nazval jej „Hotel Křovák“. Tento hotel změnil mnoho majitelů, mnoho nájemců, až naposledy ho koupil p. Frant. Budka, bývalý nájemce nádražní restaurace v Liberci, kterému ale v roce 1956 hotel zabrali.
Mám-li psáti o ulici Jiráskově, pak musím také napsat, jak tato ulice vypadala. Ulice ta nebyla ulicí, ale silnicí, Jirenská se jí říkalo. Středem vedla silnice, obyčejná šutrovka, po straně levé, díváme-li se od státní silnice (dnešní Pražské) byl příkop a pešunk. Nahoře nad pešunkem byly velké třešňové stromy a co dnes má vilu postavenou pan Stárek, tam byly dřevěné schody a přes příkop lávka. U těchto schodů sedávala paní Motlová a prodávala třešně těm lidem, jež šli na vlak. A ten příkop táhl se po celé délce až ke kamenolomu „Na Hrobce“. Druhá strana byla horší. Tam byl hluboký příkop, kde věčně stála voda a ten smrádek dovedete si představit, zvláště když kluci šli do školy a někoho tam hodili. Za ním byl vysoký živý plot a tak bylo oploceno nádraží. Když bylo v roce 1913 nádraží dokončeno, byla před ním zřízena kanalizace a pak provedena až k dnešnímu podchodu a nakonec pak nadvakrát vydlážděna silnice, jako je dodnes. Zmizel i živý plot a udělán nový z prken, aby nebylo na dráhu viděti. Když postavili pak nové skladiště, stojí dodnes 55 roků, tak i tam zmizel příkop a udělali tam plot drátěný. Příjezd k vagónům byl, jen co vůz projel a otočil se. V ulici Jiráskově byla původně stráň, svah až ke mlýnu. Je to vidět na místech, kde jsou již postaveny domy. Stráň byla až do roku 1936, kdy vládní komisař Dr. Hladík nařídil stráň a svah odkopat a postavit tarasní zdi a ploty. Tarasní zdi se stavěly za pomoci obce, jež veškerý vykopaný materiál odvezla a majitelé domů dali práci, tvárnice nebo kámen na vyzdívku.
Železniční trať je také na náspu, o čemž svědčí mnoho důkazů. A i 3 kanály (obloukový viadukt v ulici Na Spojce) svědčí o tom, že tam byla stráň a proto se postavily 3 kanály, aby pobraly vodu hrnoucí se z Úvaláku včetně celé Pařeziny.
Když v roce 1906 začala výstavba v Jiráskově ulici, začalo se stavět od rohu pana Skořepy, dnes pana Šembery, vedle pan Kučera postavil cementárnu. Postavily se nejen vily v Jiráskově ulici, jež dostala název „Vilová čtvrť“, ale celá ulice Vojanova a Vítězslava Nováka a Alešova. Stavební družstvo Budoucnost pak po roce 1924 zastavělo dnešní ulici 28. října, ul. Wolkerovu až k náměstí Svobody a hořejší část ulice Alešovy.
Podle dokladů stavebníků č. p. 356 v osobním archívu upozornil na chybu Ing. M. Klouda
Základní část čtvrti Na Slovanech, asi 30 rodinných domků a dvojdomků v ulici Ruské a Srbské od Škvorecké ulice na západ, nestavělo družstvo Jednota, ale „Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Budoucnost v Ouvalech, zapsané společenstvo s.r.o.“ Rodinné domky byly kolaudovány (bylo povoleno používání) v roce 1924. Jejich provedení bylo z dnešního pohledu velmi jednoduché – bez verand, koupelen, se suchým záchodem do žumpy. Užitková plocha pokojů a kuchyně ne-směla přesáhnout 40 m2 (u dvoubytových domků 60 m2). Kopané studny byly vyskružené společně pro dva sousední objekty na hranici pozemků, ale samostatně vystrojené. Cena staveb včetně pozemků, oplocení a dláždění chodníku a dvorku činila kolem 100 000,- Kč a byla více než z 80% kryta státem zaručeným úvěrem a dotací na podporu stavebního ruchu. Úvěr stavebníci spláceli až do válečných let, kdy byl zbytek odepsán.
Zápisky z roku 1967 navazují na předchozí vyprávění o výstavbě a životě v Úvalech v 1. polovině 20. stol.
Na státní silnici po pravé straně od ulice Jiráskovy (dnes Pražská ulice) byl prvním stavením domek pana Ziky číslo 100 a byl dlouho prvním nad tratí, jak se dřív říkávalo. Byl postaven někdy v roce 1890. Hned vedle, co stojí vila paní Caldové, byla proluka. Vila Dr. Samka, domy Urbanů, Zimů, Bucharů, Vorlíčků a Kejřů tvořily ulici hlavní. Za ulicí Vojanovou byli na rohu Šulcovi, vedle Zajícovi a dál už jen obdělávané pole. Až v roce 1929 prodali Rosenbaumovi pozemky, kde pak postavili vilky do ulice 28. října MUDr. Fiedler a Račický. Na rohu (dnešní Pražské a Wolkerovy ul.) byl postaven dům, kde byla tiskárna, pak pošta. Naproti na okraji háje stál velký dřevěný kříž a háj se táhl až k lesu Oboře, kam jsme chodili na procházky a o nedělích až do Obory.
Dříve byly promenády. Háj byl okrašlovacím spolkem upraven, zřízeny pěšinky, lavičky a denně se chodilo na Úvalák na vycházky, takže to bylo o nedělích jako na Václavském náměstí. Ale i v háji nad mlýnem a školou byly upravené cestičky, všude lavičky, takže o nedělích bylo půl Úval na procházce nebo na posezení v hájích, na co se dnes rádo vzpomíná. Deset párů milenců chodívalo každý den do háje poslouchat, jak ptáci pějí. To vše dnes odpadlo, není čas na lyriku, dnes je jen práce, práce a zase práce. Každý raději odpočívá doma nebo má zase práci doma. Já sám pamatuji, když jsem do Úval chodil, že každý den jsme byli venku v přírodě a když jsme šli do Klánovic, to jen pěšky a byl to hotový svátek.
Ale to jsem odbočil. Jeden čas, asi v roce 1927, byli u vesla v Úvalech sociální demokrati. V tu dobu koupila tělovýchovná jednota Sokol nynější restauraci Sokolovnu (bylo to v roce 1922), to však sociální demokrati špatně snášeli, a proto usnesením obecního zastupitelstva si přidělili kus háje na Úvaláku, kde postavili tělocvičnu pro dělnickou tělocvičnou jednotu DTJ a hned s ní hospodu počítajíc s tím, že když tolik lidí chodí na procházky na Úvalák, jistě budou mít žízeň a staví se na občerstvení, což jim také vyšlo a hostinští dělali báječné obchody. Ale touto stavbou porušili celistvost procházky hájem. A zanedlouho si vynutili národní socialisti další parcelaci háje a postavila se tam druhá hospoda, kus dostali skauti a bylo po háji, bylo po procházkách mimo silnice prašné. Úvaláci přesta-li chodit na vycházky, jedna úvalská idyla byla zabitá. Dnes chodí děti zbytkem háje jen děti do školy, která byla zřízena místo tělocvičny.
Po levé straně (dnešní Pražské ul.) začněme dole od schodů. Tam bývala jen stráň a vypravovala mamka, když chodila v letech 1899 – 1907 do školy, že v místě, kde dnes stojí stará pošta, tj. dům pana Kameníka, jezdili na školní tašce dolů k silnici. A i když byly Vinohrady již zastavěny, ještě stále tam byly málo upravené schody a až po válce v letech 1919 – 1920 nechala obec položit schody nové, vystavěli postranice a do nich namontovali držadla a celou stráňku podezdili až po statek p. Šťastného, oseli trávou a nahoře pak vysázeli živý plot a nasázeli stromy. Majitelem prvního rohového baráku byl klempíř pan Konstantin. Ten barák prodal panu Krejčímu, který zřídil z domu krám se smíšeným zbožím, jenž slouží dodnes (v r. 2004 je v domě vinárna). Obchod to byl tehdy moderní a dobře prosperoval. Hned vedle byl dům pana Bouška, závozníka a sadaře, po něm ho převzal zeť Židlický a ti ho nechali dceři Blažence Vodičkové. A dál byla proluka a zas tam obyčejně prováděly své produkce cirkusy, zvlášť cirkus Kelner, přijel i dvakrát do roka. Až těsně po válce v roce 1919 byly parcely zastavěny panem Ježkem, Votavou a dalšími. Vedle pana Votavy je statek pana Šťastného a na rohu baráček pana Janďourka, který byl jako rukojmí zastřelen Němci v květnu 1945. Dál už podle silnice nebylo téměř nic. Tam, kde je dům pana Rejhona a vedle mandlovna, to bylo pole, myslím pana Šmejkala. V ulici Boženy Němcové měl postaven dům pan Paul.
Od ulice Boženy Němcové byla podél hlavní silnice nahoru samá pole až do roku 1920. Pak začali majitelé pozemky parcelovat. Začal stavět Denk, za ním Myslivec a Vinopal. Za Rejhonem a Sochou si postavili domy Macholda, Zavadil a další a když se proluka zastavěla, stavělo se dál v ulici B. Němcové až k louce na Homolce, kde vedle ní postavil Ing. Nesnídal velkou vilu pro p. Morávka.
V Jungmannově ulici se stavělo jen na poli pí Šimkové a jelikož pole bylo úzké a ještě tam vpadla ulice, měli stavebníci po pravé straně jen malé zahrádky, protože soused, majitel pole z Vídně, nechtěl parcelaci povolit.
Po 2. světové válce v roce 1945 se již ho nikdo neptal a parcely se rozdělily. První dům tam postavila úvalská obec pro úředníky (v Pražské ulici naproti zdravotnímu středisku). Další domy postavily Československé dráhy pro své zaměstnance, po nich Masna a dnes jest pole rozparcelováno ne na domky a vilky, ale na činžáky. A tak celá ta nejlepší čtvrť v Úvalech je pomalu a jistě zastavována. Pod inženýrem Nesnídalem a Bubákem jest stále ještě ponecháno místo pro stavbu školy, ale té já se již nedočkám. Stavby po levé straně státní silnice (dnes Pražské ulice) rostly denně až do druhé války v roce 1939 a výstavba skončila vilou pana Martinovského. Nyní se staví dolů k nové státní silnici.
V roce 1920 přišel do Úval nepatrný poměrně dost malý slaboučký člověk, ubytoval se v hotelu a celé dny byl venku a sháněl. Celkem nikdo si ho nevšiml, a tak chodil po Úvalech a kolem Úval a nikdo nevěděl, co shání.
Pak přišel na obecní úřad s tím, že by chtěl v Úvalech postavit továrnu na umělé tuky. Žádost byla zamítnuta. Řekli mu, že Úvaly jsou výletní místo pro Pražáky a že jsou tu pro ně stavěny vilky a že si nenechají město zakuřovat továrnou. Žádost šla dál na Okresní úřad v Českém Brodě a tam mu stavbu povolili, protože nemůže vadit ovzduší tak malá dílna, jakou chce pan Kubín postavit a co v ní chce vyrábět a naopak to bude pro obec výhodné, protože jí to přinese peníze. Stavba mu byla také povolena proto, že žádal o místo daleko od Úval. Stavitel Jedon mu postavil vilu, která stojí dodnes a aby si nikoho nerozhněval, požádal stavitele Saidla, aby mu postavil provozovny. Podle jirenské silnice mu postavili dílny asi 20 m dlouhé, nízké, jen přízemní a pan Kubín začal vyrábět umělé tuky do pečiva, ale jen pro pekaře, neboť sám byl také pekař. Tuky nazval Vega margarin a za čas výrobny nestačily. Začal rozšiřovat výrobu, přikupovával pozemky. Vpravo od vily měl pole pan Mysliveček, ale ten mu řekl, že pole neprodá. Přes to pole Myslivečkovo bylo další pole, to bylo na prodej, ale to koupili bratři Hájíčkové a ti vyráběli různá plechová potrubí. Vedle „Hájíčkárny“ bylo také pole, patřilo panu Cmíralovi, ale ten pole také nechtěl prodat. Pan Mysliveček tehdy pole neprodal, ale v roce 1952 mu ho vzala silnice (dnešní přeložka silnice na Jirny s mostem nad železniční tratí) a nedostal nic. Neprodal pole pan Cmíral, nedostal nic a dnes pole leží ladem.
Pan Kubín začal tedy stavět další výrobny směrem k železniční trati, zase jen nízké přízemní. Tím rozšířil výrobu, nakoupil koupací vany, škopky, prádelní hrnce a jiné plechové nádobí, které naplnil margarínem a dodával ho pekařům a cukrářům bez vrácení nádob, neb cena nádoby byla započtená v ceně margarínu. Vynášelo mu to, protože od roku 1923 každý rok něco stavěl a továrnu rozšiřoval a stále vyráběl lepší a lepší zboží, takže konkuroval i Schichtlovi z Ústí nad Labem. Ta vysoká budova, to je také jeho dílo, tu postavil se stavitelem Votavou. To se rozumí, že po roce 1948 vzal továrnu stát, margarinku zrušil, vše předělali, pře-stavěli, upravili a zřídili z toho Masnu obrovských rozměrů, zvláště pak, když jim spadla do rukou „Hajíčkárna“, kde postavili po obou stranách veliké garáže.
Nic se ale z myšlenky a nápadů pekařského dělníka neztratilo, vše má původní ráz, jen je všechno zvýšeno do prvního patra. My řemeslníci na něj rádi vzpomínáme, protože každý rok dal něco vydělat a dělníky neokrádal.
Když již jednou dala obec souhlas s postavením výrobny, později továrny (Vega), využily toho i jiné společnosti. Blízko to bylo do Prahy, v místě dráha, průmysl žádný.
Nejdřív postavil vilu a pak skladiště benzínu p. Holan, za ním přišla akc. spol. Petrolea. Přímo u jirenské silnice u samých závor železničních zakoupila lán pole, komu patřilo nevím, a přes protesty obce, že je to nebezpečné, že to bude zapáchat a podobně, nastavěla kolny, skladiště a výrobnu s vysokým komínem (varnu) a za nějaký čas šla jejich vazelína jménem Uvalol a jiná speciální mazadla do celého světa. Výroba se rozšiřovala, začalo se pracovat s asfaltem, který převářeli a dělali asfalty speciální. V asfaltových dolech měli mnoho řídkého asfaltu, jakož i jiné továrny měly řídké asfaltové odpady. Petrolea to koupila, rozvařila, přidala úvalskou hlínu červinku, italský jíl a vznikl z toho asfaltový nátěr k použití za studena, a jelikož se to podobalo gumě, dali tomu název Gumoasfalt. Po roce 1948 se továrna jmenovala Bituma, pak Koramo, nyní Paramo až do 1. října 1967, od kdy se snad již nebudou vyrábět asfaltové věci a bude se to jmenovat Benzina. Škoda je té místní výroby!
Když se mohou v Úvalech na dvou místech vyrábět smrady, proč já bych nemohl vyrábět vůně, řekl si pan Janoušek, nechal postavit výrobnu a vilu k obývání a zařídil výrobu mýdel a jiných toaletních druhů. Firma zněla Cleo bratří Janouškové a výrobnu si postavili hned vedle „Petrolejky“. Tato firma dlouho však neexistovala, jeden z Janoušků měl velkou spotřebu, což mu továrna nemohla dát, tak zkrachovali a továrnu koupila Hefa, výrobna benzínových pump (v tomto místě se pan Zeman dopustil malé nepřesnosti: objekty vlastnila během 2. světové války firma Elektronspol a až poté Hefa). V roce 1964 koupila to ČKD, že z toho bude šroubárna, a dnes je již plným vlastníkem ČKD Sokolovo a co se tam vyrábí? Nevím. (Jednalo se o pobočný závod ČKD Trakce, vyráběly se součásti do tramvají a elektrických lokomotiv.)
Ale ani dolejší Úvaly nezůstaly pozadu. Kromě starého cukrovaru z roku 1870 – 1873 postavil pan Zdeněk Netušil parketárnu, kterou v roce 1933 ztratil v dražbě a koupil ji pan Žďárský. Ten ji vedl až do roku 1952, kdy mu byla definitivně znárodněna a vzata, že další živobytí musel pohledávat až v Kolíně, jen byt mu tady nechali. Pak to byl pan Chvátal, který přišel do Úval se sekerkou, koupil parcelu vedle Netušilů a založil firmu Vysekávání sudoviny. A za pár roků postavil na parcele vilu, dílny, katr a mimo to měl na nádraží obrovské sklady řeziva. Mimo to postavil vilu na Úvaláku, takže když pilu předal synovi, nechal si jen sklad dříví na nádraží a odstěhoval se na Úvalák do vily ke dceři. A stejně dopadl po roce 1948 jako všichni. Pilu a všechno, co na parcele bylo, mu vzali, ale ne k užívání, ale do šrotu, mladého vyhnali a z ohrady zřídili sklad stavebnin a Chvátal se musel vystěhovat. Ale ani pan Netušil nezůstal pozadu. Na rohu silnic ke Škvorci a Tuklatům si postavil dům a k němu velikou kolářskou dílnu a stáje pro dobytek, neboť měl stále jeden pár koní, což vše mu zabrali, koně, pole i dílnu a brzy zemřel.
Vedle pan Oldřich Skála udělal ze starého cukrovarského mlýna konzervárnu. Postavil varnu, kotelnu a kolem zdi postavil dřevěné skladiště zavařovacích sklenic a hotového zboží. Velké sudy na dvoře měl na okurky. Udělal z toho konservárnu, pravou továrnu, ale i on musel výrobu opustit a zůstal mu tam jen byt. Konservárna se dále upravovala, takže dnes je to ohromný podnik, patřící pod Mochov, kde zabrali světoznámou továrnu na likéry, ohromně ji rozšířili a je to dnes největší konservárna v republice.
Tak to dopadlo s průmyslovými podniky všude v celé republice. V roce 1958 odebrali pak všem všechny živnostenské listy, takže dnes není živnostníka nebo obchodníka ani jediného.
Kolem roku 1924 lidí v Úvalech přibývalo. Obecní zastupitelstvo se usneslo, že se prodají pozemky v Pařezině.
Pařezina sama byla jeden velký močál, žádný tam parcelu nechtěl, ale nebál se toho pan František Cmíral, který první koupil parcelu a začal stavět. Na námitky, že je to močál, kde se nikdy nic nedařilo, tvrdil, že až se vyhloubí studně a bude se odebírati voda, tak studně vodu stáhnou a bude tam dobře. Když on, tak i jiní nebojácní začali kupovat parcely po 20,- Kč za sáh a ve dvou třech letech byla Pařezina rozprodána a stavělo se. Bytů bylo málo, proto každý stavěl raději vilky větší, protože pronájmem místnosti mu nájemníci stavbu pomohou zaplatit. A tak se také dělo a mnohá vilka je zaplacena z nájmu. Ve dvou až třech létech byla Pařezina jedno staveniště bez cest, bez upravených ulic. Jen když se stavělo od lesa až po jedinou cestu, která do Pařeziny vedla.
Ale ani ulice Jiráskova nebyla úplně zastavěna. Domem ředitele cukrovaru a pak pana Kalouse v roce 1914 končila a pak byla už jen pole. Až brzy po válce v roce 1922 koupil parcelu pan přednosta stanice Jelínek a postavil tam jednopatrovou krásnou vilu. Hned na to koupil pan Šebek zbytek až k dnešní ulici Bezručově od pana Chrousta a stavěl tam nejdřív dílny. A tak pomalu rok za rokem přistavoval dílny a kolny, až barák v ulici Vojanově prodal a postavil si vedle pana Jelínka vilku s dvěma krámy pro sebe. Nějaké peníze mu ještě zbyly, něco půjčil stavitel Jedon, který už měl za sebou výstavbu skladů firmy Holan, dnešní Benzíny, a vystavěl zděné jednopatrové dílny. Ale ani tyto dílny a k nim strojovna mu nestačily, a proto stavitel Hlaváček z Třebohostic mu postavil další dílny, ale na to už p. Šebek nestačil a zůstal mu dlužen 26 tis. Kč. Ale Šebek pokračoval, jak se dalo, hledal společníka, který má peníze, ale nikdo do toho peníze nechtěl dát, protože to bylo zadlužené až po poslední cihlu na komíně. V roce 1935 to již dál nešlo a společníka našel. Jmenoval se Frešl a měl továrničku v Praze-Karlíně. Oba společníci ale spíše spekulovali, jak jeden druhého napálit. Nakonec jezdili do Českého Brodu ne ke koupi a prodeji, ale k soudu. Naposled soud dospěl k tomu, že žádný švindl se nestal, že to byl jen úmysl. (Pan Zeman popisuje začátky firmy v Jiráskově ulici, v pozdějších létech známé pod názvem Interiér a kde je v roce 2004 firma Satjam.)
Ale zatím v roce 1935 se vyskytl vážný kupec, a to družstvo Dřevořez, které za úřední odhadní cenu celý podnik koupilo a po zaplacení pohledávek dobíral pan Šebek hrozně málo. Ale Šebek nebyl z těch, kteří hodí flintu do žita. Koupil rohovou parcelu v rohu Bezručovy ulice a stavěl znovu, ale na jméno matky, aby mu nemohli nic zabavit. V této továrničce již všechno vedl mladý Bohouš Šebek a to bylo něco jiného. Ale přišla válka, dílny mu nezabrali, ale dali mu společníka Němce a na to zle doplácel a doplatil. Po válce zlí lidi tvrdili, že se dal schválně do spolku s Němcem, ale většina lidí věděla, že mu tam Němce dosadili. Po delším vyšetřování ho pustili domů. V roce 1948 mu továrničku znárodnili, v roce 1952 i jeho vystěhovali. Bohouše znovu zavřeli, dali do dolů do Jáchymova, kde si zkazil zdraví, z čehož už se nedostal. Přišel z Jáchymova a nasadili ho do tiskárny různých plakátů a tak pracoval také na Žižkově. Tam tiskárnu rozšiřovali, odebrali příčky, dali sami stroje a dům za nějaký čas spadnul. Mladého Šebka vzali k soudu k zodpovědnosti, třebaže za nic nemohl. Po určité době ho pustili domů, ale s tak podlomeným zdravím, tak utýraného, že přišel domů v sobotu, v pondělí ho odvezla sanitka do Č. Brodu do nemocnice, kde otravě z Jáchymova a týrání ve vězení za týden podlehl. Škoda, třikrát škoda čtyřiačtyřicetiletého Bohouše Šebka.
Dnes chci psáti o staviteli, dnes již zemřelém, Láďovi Votavovi. Votavovi měli jednu dceru a čtyři syny.
Z nich jen jeden vystudoval a stal se mistrem zednickým, jimž se říkalo stavitelé. Celý čas byl pryč z Úval na praxi, až teprve v letech 1922 – 1924 zakotvil v Úvalech. Člověk to byl velmi dobrý, čestný, poctivý a učenlivý. U rodičů na Vinohradech nemohl býti a tam provozovati živnost stavitelskou, tak hledal, kde by se usídlil. Na samém konci Jiráskovy ulice bylo políčko, patřilo p. Kopeckému, koláři a malorolníkovi. Políčko bylo podél Jiráskovy ulice asi 30 m široké, ostatní byla rokle, a přece políčko neprodal Holanovi, takže dům, kde má Benzina kanceláře, byl stavěn na mezi pole Kopeckého.
Ale Votavovi políčko prodal. Ten nejdřív postavil si obytný dům s velkým krámem, jenž mu měl splácet dluh na baráku. Rokli pak nechal zavážet kaž-dým, kdo co měl na zavážku. Tak se pomalu rozšiřoval dvůr a místo k dalším stavbám. Třebaže byly v Úvalech 2 cementárny – p. Kučera a p. Tuček, stále byl nedostatek cementářského zboží. Tak přišel na to, že si bude cementářské zboží vyrábět jen sám pro sebe. Pomalu stavěl kolny a boudy, výrobu rozšiřoval, až došlo na stavbu dnešní velké dílny po levé straně parcely a na hranici pozemku. Ale tato výroba nebyla již výrobou pro sebe, ale i na obchod a objednávky, a to se bez oprávnění nenechalo dělat. Věděl také, že cementáren je tolik, že další nechtějí povolovat. V roce 1934 asi tři dny jezdil a sháněl povolení, až ho dostal. Pak postavil to, co dnes tam stojí a vyráběl tašky, roury, dlaždice, pomníky, náhrobky, prostě vše od cementu. Tak držel cementárnu do roku 1948, kdy mu ji znárodnili a v roce 1952 vzali načisto i s domem, který mu v roce 1966 zase vrátili. Málo již ho užil, protože v září 1967 zemřel.
Pan Kopecký, kolář, od kterého koupil pole stavitel Votava, měl na Hrobce ještě jeden kousek pole. Ne hned za Holanovými, tam je dnes ohrada Petrolky. Komu pole pak patřilo, nevím, až teprve p. Velenský má postaven dům na bývalém poli p. Kopeckého. Velenský se přistěhoval z Nehvizd, kde měl velkou autodopravu. Vlastnil 5 těžkých nákladních aut a vozil všechen potřebný materiál na silnice okresu Brandýs n. L. Sem se přistěhoval v roce 1929 už jen s jedním autem, s nímž jezdil jeho syn. Sám byl ohromně dobrý automechanik a při své nemoci trpěl revmatismem. Kupoval starší ojeté osobní vozy, dal jim generálku a zase prodal, a tak si vydělával na živobytí. Později prodal i nákladní auto a koncesi zrušil a nechal si jen osobní Tatru 12, která ho přečkala.
Naproti Velenskému říká se na Hrobce. Dnes nevím, proč se to místo tak nazývá, vím jen, co Úvaly znám, že tam byl veliký lom kamene, že patřil okresu Český Brod a že tu 12 až 15 lidí, včetně žen, lámalo kámen a ženy jej roztloukaly na šutr, který okres odvážel na údržbu a stavbu okresních silnic. Lom to byl ohromný a rozsáhlý. Začínal u háje podle silnice Jirenské až do ulice Čelakovského přes nynější ulici Klánovickou až do půli ulice Guth-Jarkovského (ke hřišti). Lom byl hluboký 8 až 10 metrů, kde již byla voda, ale nejlepší štěrk. Proto lom odvodnili drenáží až na roh ke Šlajerovým podél háje. Když pak v letech 1920 až 1922 začal p. Kubín dělat sklepy, jež jsou pod celou továrnou, dovolila mu obec vyvážet materiál do Hrobky, až ji skoro celou zavezl. Zůstala tam jenom prohlubeň, kterou dnes užívá p. Hůda se sousedem na polovic. Je tam stále pramenitá voda a p. Hůda tam chová ryby. Zavážka Hrobky trvala nějakých 15 – 16 let, než se zaplnila a v roce 1934 bylo na navážce postaveno hasičské skladiště. Požární dům, jenž tam stojí více jak 20 let, se nepohnul, ač se čekalo, že bude sleháváním navážky praskat. Dnes to vypadá tak, jako by tam lom nikdy nebyl.
Poznámka z r. 2004: V posledních letech se v hasičském domě objevily trhliny, které jsou způsobeny s největší pravděpodobností právě sedáním podloží pod částí základů budovy.
Když obec úvalská poptávkami po parcelách přikročila k parcelaci Pařeziny, dobře si toho povšiml pan Kubín a hned koupil od p. Chrousta pás pole asi 100 m podél lesa a rozhlásil, že tam bude prodávat parcely po 15,- Kč za sáh. A hned měl zájemce. Cesta tam nebyla, přístup byl jen přes malé šraňky anebo z jirenské silnice. Tam, kde je dnes most přes železniční trať, byla polní cesta k lesu. Prvním zájemcem o parcelu byl František Chlumský.
Po několika letech byla nová čtvrť nazvaná V Setých zastavěna asi dvaceti domy a mezi nimi i vilami, ba i továrnička se tam vyskytla. Pan Novák tam zřídil velkovýrobu kosmetických potřeb, a ani nemohl stačit, co měl objednávek, a proto také hned postavil jednopatrový dům.
V roce 1937 postavil p. Kubín proti Hájíčkárně dvě krásné vily pro neteře. Toho chytil se stavitel Saidl a postavil proti továrně panu Mlejnkovi vilku a hned vedle druhou a v krátkém čase bylo celé pole pana Chrousta rozparcelováno.
Postavil vily pan Šimůnek a Vaněk, na to Vávra a Junek a přišel rok 1938, okleštění republiky o území obývané Němci a v roce 1939 zabrání celé republiky Československé. Zbytek Čech po odtržení Slovenska byl nazván Protektorát Čechy a Morava. Jak daleko a co vše zabrali Němci a přivtělili k Říši německé přesně nevím, to bych musel mít mapu a tu nemám, tuto památku jsem si neschoval, jen dobře pamatuji, že nové hranice Čech sahaly až k Mělníku. Na tyto trapné dny je těžké s bolestí vzpomínat.
Obsazením a zrušením republiky přirozeně ustal i stavební ruch, i když na parcelách dříve koupených přece jen se něco stavělo z materiálu náhražkového, hlavně škváry. Většinu zemědělství zabrali Němci, zvláště budovy a zemědělství židovské a to, co nechali našim lidem, nad tím vedli přísný dozor. Zabrali statek Jirny, Šestajovice Frídmanovi, Dobročovice Hellerovi, Květnici, Sluštice, Škvorec, atd. Chci jen uvést toto, proč se nezastavěly různá stavební místa jako proti Kubínce, mimo výše uvedených domů a vil jsou tam jen boudy, víkendové chaty, parcely apod. V roce 1945 po osvobození a vyhnání všech Němců z Čech i z takzvaných Sudet, kde si Němci dělali dávno domovská práva a kde se hned v r. 1938-1939 přivtělili na věky k Říši, museli tam nechat všechny věci movité a nemovité a odsunout, vystěhovat se tam, kam je srdce táhlo, do Němec.
Tady zůstalo jen několik desítek Němců, kteří byli nezbytně zapotřebí v našem průmyslu nebo na jiné speciální práce, za něž zatím nebylo náhrady. Chtěl jsem psáti o výstavbě Úval a dostal jsem se na Němce, na Protektorát Čechy a Morava, jak nás nazvali, protože Slovensko za vedení kněze Tisa se osamostatnilo a jmenovalo se do 9. 5. 1945 Slovenská republika. Za zločin zodpovídal se Tiso lidovému soudu, byl jako zrádce odsouzen a také popraven.
Však to patří do mých pamětí, ale zde chci psát o výstavbě Úval, jak já je pamatuji. Skončil jsme lomem kamene na Hrobce a budu pokračovat. Mezi ulicí Bezručovou a stavitelem Votavou je akátový háj. Vpravo směrem k trati u Votavy končí ulice Jiráskova a dále vede Försterova až k bývalému přejezdu přes trať do ulice Tovární, dříve silnice Jirenské. Na samém konci ulice Försterovy jsou vrata a vjezd do továrny Petrolea. Nalevo od háje je nová ulice, bývala to jen polní cesta, rozdělovala pole, jež obhospodařoval starý pan Votava, pak bylo pole Mandovo, kde má dnes postaveno pan Tourek. Ulice ta jmenuje se dnes Klánovická, protože touto cestou a pak lesem je nejblíže do Klánovic, kam hodně lidu chodilo na procházky a na koncerty, jež tam bývaly v každé restauraci.
Asi od roku 1950 železnice nestačila frekvenci provozu, a proto začala se budovat třetí kolej, jež měla vésti z Libně do Kolína. Byl to ohromný náklad, hrozná práce, ale dodnes nedokončená. Jen úsek z Běchovic do Poříčan byl dokončen, ostatní je zase tak, jak bylo.
V Běchovicích rozšiřovalo se nádraží a funkci centrálního nákladového nádraží v Libni převzaly Běchovice, protože libeňské již rozšiřovat nešlo, nebylo kam. Rozšířením tratě na tři koleje padly na celém úseku přejezdy se závorami a zůstal jen jeden, a to v Úvalech na bývalé státní silnici, kde bylo těžké zříditi nadjezd nebo podjezd. Ostatní přejezdy z Běchovic do Poříčan zmizely, a tak musel zmizet i přejezd u Petrolky – silnice jirenské. Jelikož však jirenská silnice jako silnice II. třídy spojuje silnice Praha – Mladá Boleslav nebo Praha – Hradec Králové se silnicí Praha – Kolín, musel se udělati přes trať most. Nová silnice směřující na nadjezd začíná u druhé cesty do Hodova a mírným obloukem vede k první hodovské cestě a stoupá na most podél Masny. Tady se využila proluka mezi továrnou Masnou, bývalou Kubínkou, a Hájíčkárnou, tedy pole, které nechtěl pan Mysliveček prodat na výstavbu továren (Hájíčkárnou nazývá pan Zeman místo, kde měl kdysi pan Hájíček výrobu vzduchotechniky, později zde byly garáže Masného průmyslu). Z hodovského pole u druhé cesty se brala hlína a vytvořil se násep 5 – 6 metrů vysoký z obou stran tratě. Pak byly náspy spojeny železobetonovým mostem. Od mostu končí násep v ulici Klánovické, bývalé Hefy, dnes ČKD (v roce 2014 Elektromechanika). Nová asfaltová silnice pokračuje mírným obloukem až ke křižovatce se silnicí Prahy – Kolín u Obory.
Se zřízením třetí koleje bylo potřeba úvalské nádraží rozšířit. U nádražní budovy to nebylo možné, do ulice se nemohlo a na druhé straně byl vysoký násep a pod ním domky. Proto bylo nutné rozšířit po pravé straně ku Praze nákladové nádraží a zřídit novou rampu od podjezdu až k bývalým závorám. Hned pod nákladovým nádražím na bývalém poli pana Vojtěchovského a Šťastného zřídili veliké sklady uhlí, původně to měly být skládky a nakládky řepy. Ale toto nádraží muselo míti také příjezd. Plných sto let byl pod třemi kanály (obloukový železniční most v Jiráskově ulici) jen jeden průjezd a průtok vody a ten sloužil bývalé cestě od stavitele Votavy k domům a vilkám pod tratí a průtoku vody z celé Pařeziny, Hrobky, náměstí Svobody a části Jiráskovy ulice. Tato voda svedená byla jen strouhou otevřenou, jež probíhala příkopem pod prvním kanálem. Když jí bylo mnoho, protékala i kanálem prostředním, který sloužil jako cesta. Třetí kanál byl a je zpola zasypán dodnes a ničemu neslouží.
Voda protekla kanálem až do nynější ulice Pod Tratí. Pod ulicí byl průtok pod provizorním mostkem a pak voda tekla volně strouhou zarostlou trávou asi 10 m vpravo od nynější ulice Na Spojce a vytékala volně u vily Bóža (u křižovatky ulic Mánesova a Na Spojce) a dále přes louku do potoka. Z obou stran této svodnice byla pole, vpravo Chroustovo, vlevo Vojtěchovského a podél svodnice byla pak pěšina nesouvislá, často vodou strhaná, takže bylo nebezpečné po ní chodit, hrozilo vykoupání ve splaškách. Ale byla jedinou spojkou s loukou a vilami pod hájem. Ke mlýnu chodilo se buď až k vile Bóža a pak polní cestou vpravo nebo hned pod tratí se odbočilo vpravo a pak vlevo ulicí ke mlýnu.
Při rozšiřování trati pro třetí kolej asi v roce 1953 až 1956 se upravil také podjezd.
V první části, kde byla svodnice, se všechen materiál vyvezl a udělali zde řádnou kanalizaci, na kterou se připojila obec. Položili roury až k vile Bóža a vyústili je do louky u potoka. Horší to bylo s vjezdem pod kanály z ulice Jiráskovy. Prý od skladů benzínu firmy Holan až ke staré poště u Kameníků byl kdysi jen násep, za ním svah až k malým šraňkům (tak se říkalo železničnímu přejezdu se závorami, dnes již neexistujícímu na konci Nerudovy ulice). Tento svah (při stavbě trati) odkopali a materiálem zaváželi rokli tam, kde stojí dnes obě nádražní budovy, skladiště a Hospodářské družstvo. Ale zavážka byla jen podle kolejí, aby se mohly vozy otočit a zajet k vagónům, až teprve zřizováním jirenské silnice, nyní ulice Jiráskovy, proláklinu srovnali tak, jak je dnes. K nejvíce změnám došlo u předmostí. Podél Votavů byl zřízen nový sjezd pod kanály vydlážděný kostkami až za most a hned za mostem byl zřízen nový nájezd na nákladové nádraží, do uhelných skladů a je možno tímto nájezdem a po rampě nákladového nádraží projeti až k dnešní Masně a proti ní postaveným vilkám a chatám. Ale jelikož do vjezdu podél Votavy byl z Jiráskovy ulice ostrý oblouk, kde auta měla málo místa na zajíždění a vyjíždění, byl prokopán úvoz tam, co kdysi byla ohrada se dřívím, vyvedli nájezd od kanálu až k vile pana ředitele Janského, zřídili dlažbu kostkami, takže dnes může se sjíždět a vyjíždět na dvě strany směrem buď do Pařeziny nebo do ulice Jiráskovy směrem do města. Zbytek pozemku, co stojí dnes transformátor proti Interiéru, zatím leží ladem.
Zbývá ještě podotknout, že na druhé straně nádraží podél Smetanovy ulice, proti kulturnímu domu, bylo též nádraží nákladové, kde skládalo se uhlí pro čtyři obchody s uhlím, řízky v cukrovarské kampani a nakládala se řepa pro cukrovar. To bylo zrušeno a dnes je tam kolej.
I závory přes trať na hlavní ulici doznaly změny. Dnes nezavírají závory tři muži železničáři, nýbrž jsou tam závory automatické. Závory u lesa V Setých, u Petrolky, malé šraňky na Vinohradech a závory u Arnošta byly zrušeny. Ba i podjezd trati pod státní silnicí na Stříbrňáku byl zrušen a most byl zbourán, protože státní silnice dostala jiný směr mimo Úvaly. Z Obory vede skoro rovně přes silnici Dobročovickou a Škvoreckou a vyvádí se až za Stříbrňákem. K takovým změnám došlo při stavbě třetí koleje od roku 1953 do roku 1962.
Po první světové válce již v roce 1920 bylo plno zájemců o stavební parcely a obec se snažila těmto zájemcům umožnit výstavbu na levných parcelách. Proto se zastupitelstvo obce usneslo rozprodat parcely v Pařezině, které byly většinou obecní. Vypracoval se parcelační plán, a jelikož Pařezina byla většinou mokřina, čekalo se, kdo první si parcelu koupí. Byli to Cmíralové, úvalští pošťáci, kteří se mokřiny nebáli a parcelu si koupili. A parcely byly velmi levné, 1 sáh stál 15,- Kč (1 čtverečný sáh byl přibližně 3,6 m2). Za velmi krátký čas byly parcely rozprodány a zřízeny ulice Guth-Jarkovského až ke hřišti, Dobrovského až k lesu, Wolkerova, příčná ulice od hřiště do Dobrovského ulice byla pojmenována Máchova, další příčná pak Grégrova. Mimo vil, vilek a hospody U Němců nepostavilo se nic průmyslového. Dál za obecními pozemky směrem na Úvalák byly již pozemky soukromé a ty za prvé nechtěl pan Šťastný prodat a za druhé ne tak lacino. Až teprve po zabrání pozemků a polí se teprve parcelovalo dál, takže ulice Wolkerova pomalu se zastavuje i ze strany levé, směrem na Úvalák (pod názvem Wolkerova ulice měl pan Zeman zřejmě na mysli dnešní ulici Rašínovu).
Mezi ulicemi Guth-Jarkovského a Klánovická bylo u lesa místo obecní, nijak neobdělávané a toto místo asi v roce 1922 tehdejší vedoucí sportovního klubu dr. Horák, Ing. Nesnídal, p. Těšík a další pronajali pro fotbalové hřiště. Členové klubu dobrovolnou prací narovnali terén a v roce 1924 se již hrály první zápasy. V roce 1928 nebo 1929 bylo hřiště definitivně přiděleno Sportovnímu klubu Úvaly. Dobře pamatuji, jak hrál se fotbal na tomto plácku, kde nebylo zhola nic. Podél ulice Guth-Jarkovského byly jen ovocné stromy, třešně, takže kdo přišel, zas mohl odejít, ale přesto platících diváků přibývalo, hřiště se upravovalo, a tak členové klubu odpracovali zdarma mnoho hodin. Sportovní klub založen byl v roce 1919 a v roce 1929 čítal již 196 členů. A nebyl to jen fotbal, ale i házená, šach a tenis.
V roce 1926 bylo hřiště ohrazeno a zřízeno tenisové hřiště, házená a dětské hřiště, později pak velkým nákladem zřízeno hřiště hokeje a vybíralo se vstupné. Nelze vypsati, kolik obětavé práce bylo vykonáno, nelze spočítati, kolik přispěli dr. Horák, Ing. Nesnídal, pánové Těšík, Fingr, Perk, Klicpera, Ráža a desítky a stovky jiných.
My fandové, kteří jsme pravidelně chodili na zápasy, stávali jsme pod uvedenými třešněmi a jak naši útočili, chodili jsme po okraji hřiště s nimi a když útočil soupeř, chodili jsme zpět a radili. Co zažili jsme přitom legrace! To byly skutečně jen zápasy pro zábavu a fandové byli, že to hraničilo se zdravým rozumem. Příkladně takový železničář Ráža: u něj nesměl nikdo stát, nechtěl-li býti pokopán. Nechodil jinak než s deštníkem a běda protihráči, který by našemu ublížil. Již byl v hřišti a řezal ho deštníkem. Takovými fandy byli i p. Perk, Klicpera, Tuček, Hála, Krupka a další, dnes všichni již tu nejsou, odešli nenávratně a fotbal žije a hraje se dál. Jednou tady hrál Žižkov a Ráža jim nepřetržitě nadával, až jeden hráč přišel k němu, on nosil buřinku, vzal ho za okraj klobouku, že mu jej narazí. Celý okraj buřinky se ale utrhl a měl ho okolo krku. To byla práce, než ho zase dostal zpět, ale bylo po klobouku. A takových výstupů a dobrodružství zažili jsme mnoho.
Po roce 1948 bylo celé hřiště přiděleno sportovnímu klubu definitivně, takže si postavili bufet, převlékárny a klubovnu a zděnou tribunu a nové oplocení.
Fotbal v r. 1966 – 1967 prodělává krizi, nejde to nahoru, oblastní přebor již ztratili a i v I. třídě to nejde, jsou stále na místě posledním. Hokej pak je zanedbán, vůbec se nehraje, jen v zimě tam děti bruslí. V roce 1967 zůstal jen fotbal a tenis, ostatní je zrušeno. Je to v Úvalech chudé se sportem.
A co psáti ještě? Na Šťastných zahradě postavili v roce 1964 dvoupatrový družstevní dům, jinak se na Vinohradech nic nezměnilo. Jdeme-li ulicí Havlíčkovou po Vinohradech a vlevo kousek ulicí Nerudovou, je u do-mu pana Rovného stráň, kde jsou vybudovány provizorní schody, na jejichž konci má dům pan Kurel, klempíř a vlevo p. Schejbal. Přijdeme na Dobročovickou silnici, na levé straně máme rybník Fabrák, protože jej zřídila správa cukrovaru a na straně pravé za Kabernou bylo neobdělávané pole „Smradlák“ zvané a to proto, že tam kdysi dávno vypouštěl cukrovar splašky z řepy a jiné a tam, jak to leželo, tak to kysalo, hnilo a strašně zapáchalo, proto jméno Smradlák. V roce 1928 nabídl cukrovar pole to obci k parcelaci za levný peníz, toho využili úředníci obce a koupili celé pole asi za 6,- Kč za sáh. Pak pole rozparcelovali a prodali zájemcům za 20,- Kč za sáh. Do roka se tam již stavělo. Celé toto pole bylo snad po třech letech prodané a zastavěné až na jednu parcelu, kterou koupil v roce 1948 pan K. Veselý a postavil vilu.
Vlevo podél silnice do Dobročovic je stráň s tarasem, nad tou strání zase bylo pole patřící k cukrovaru a i to pole bylo během 17 – 18 let rozparcelováno a dnes je skoro celé zastavěno domky a vilkami. Ono bylo celé rozparcelované až k polím Hostínským, kde dnes stojí čtvrť Slovany, ale druhou válkou byla výstavba zastavena a po válce stavby zakázané, neboť právě po hranicích polí cukrovarských a Hostínských měla vésti nová státní silnice, která v letech 1950 – 1954 byla postavena a vedená od Obory na Stříbrňák, kde se napojila na silnici starou Českobrodskou. Práce s touto spojkou byla nemalá, protože stráň nad Lukama, nad starým koupalištěm byla skalnatá, tvrdá, takže její prokopání dalo velmi mnoho práce a námahy a ty stroje, které jsou dnes, ještě nebyly tak dokonalé. Ještě více práce pak dala stráň vedoucí od zahradnictví pana Hlávky až ku trati, zase samá skála. Ještě horší ale bylo, že úvozem podél stráně vede potok, spíše potůček pramenité vody protékající skrz rybník pana Bradáče (dnes Československé státní statky) od Přišimas a kvůli tomuto potůčku položili potrubí jen asi 50 cm v průměru. Když byl úvoz zavezen do roviny budoucí silnice, přišla bouřka, potrubí nestačilo, částečně se zaneslo, neb to byla průtrž mračen a voda vše brala s sebou, voda stoupala až k úrovni budoucí silnice a pak pře-tékala, násep brala s sebou, vytopila i Bokovi a Ing. Drába. Přirozeně ne-stačil ani rybníček u Škvoreckého viaduktu a voda tekla Dvořákovou ulicí jako řeka a nadělala velké škody. Museli pak násep znovu prokopat a položit dvě 60-ti centimetrové roury vedle sebe, které již postačí vodu pojmout. Úprava povrchu vozovky státní silnice šla velmi rychle, ale tak rychle a hajdalácky, že za dva roky museli dlažbu, deseticentimetrové kostky, vy-trhat, zpevnit spodek a znovu vydláždit od Obory až za Dobročovickou silnici, kde pak je beton. Dnes se již pozemek u silnice ze strany od Slovan pomalu zastavuje vilkami, z druhé strany je dosud pole a zeď cukrovaru.
Jdeme-li od Škvoreckého potoka, kde bývalo sokolské koupaliště, asi čtvrt hodiny směrem na Dobročovice, přijdeme do míst, kde zakoupila Radlická záložna pozemek podél cesty vedoucí ke kruhové cihelně a v roce 1928 začala tam stavět domky a dvojdomky. Postavila 3 dvojdomky, 3 malé domky a 3 velké domy patrové. Pak ani nevím, proč přestali stavět. Ale výstavba trvala dále soukromě, takže dnes tam je velká čtvrť s potravinářským obchodem. Dřív však, než se dojde do této čtvrti pojmenované Pod cihelnou (dnešní Radlická čtvrť, starousedlíci používají název Skeříkov), neboť tam skutečně byla velká kruhová cihelna, byla vpravo pod kopcem cihelna Benešovských, ovšem vše bylo s ruční výrobou a zrušená byla již asi v roce 1908. Nyní tam stojí místo cihelny dva obytné domy vpředu a jeden vzadu až u lesa, až teprve letos v roce 1967 si tam postavil baráček i p. Frant. Šmejkal. Mimo to hned, jak se přejde přes státní silnici, jsou jatka p. Poupy, jenže již od roku 1948 se tam neporáží a jest tam sklad plynu na vaření. Za ním si pak postavil ve válce hospodářství p. Jos. Mašín a hospodařil tam až do r. 1949, kdy pro vysoké daně se musel zříci hospodářství. A ještě dále za Mašínem je bývalá Rosenbaumova cihelna, v Rohožni se tam říká, v krásné poloze založená v r. 1840. V r. 1924-28 vyráběl p. Rosenbaum až 1 250 000 cihel ročně. Také Úvaly jsou většinou postaveny z jeho cihel a pokryté jeho taškami. Před válkou, tj. asi v r. 1936-37, byla výroba zrušena, cihelna zůstala opuštěna, až v r. 1940 přišli jí na chuť stavebníci a v krátkém čase si tam postavilo asi 10 až 12 lidí baráčky. Pec byla dávno zrušená a cihly byly rozebrány na stavby.
Jdeme-li Škvoreckou silnicí, na rozcestí Přišimasy – Škvorec je velkostatek. Posledním majitelem byl p. R. Bradáč, od roku 1952 je to Československý státní statek. Dvůr tento pamatuje se již z roku 1426, prý v roce 1300 se tam měl narodit Arnošt z Pardubic. Jiní tvrdí, že se měl narodit na hradě Skara, jehož dnešní trosky jsou v Králičině. Že Arnošt z Pardubic měl něco společného s Úvaly, svědčí dodnes stojící jeho pomník v hájku za Parketárnou. Na výstavbě dvora Hostína nic, nic se nezměnilo a snad jak byl prvně postaven, stojí dodnes.
Jen před Hostínem zahradnictví pana Hlávky doznalo velké změny. Z baráčku, kde bydlel Hlávkův otec, postavil novou vilku, pořídil velké skleníky (japany) a ze školkařství udělal zahradnictví, hlavně květinové, z čehož od roku 1948 má největší prospěch úvalská obec prostřednictvím komunálu. Škoda jen, že pan Hlávka tak brzy odešel. Vzpomněl-li jsem na pana Hlávku, pak nutno vzpomenout na jeho otce, jenž léta bydlel na Vinici. Chalupa ta s přilehlým ovčínem stojí dodnes tam, jak stávala, a dodnes v ní bydlí Hlávkův syn úplně na samotě mezi poli a lesy. Nic se tam nezměnilo.
Ještě stojí za zmínku dvůr Hodov s mlýnem. Stojí o samotě vpravo od silnice jirenské, bývala tam kdysi tvrz. Nechci psát paměti, kdy byla založena a kdy byla přeměněna na hospodářský dvůr, který byl poplatný od roku 1908 obci úvalské. Přirozeně, že v roce 1866 patřil již knížeti Lichtensteinovi, a to až do roku 1918. Nájemcem byl pan Prokůpek, jeho syn Oldřich Prokůpek ho jako zbytkový statek koupil v roce 1920 a hospodařil samostatně až do roku 1938, kdy hospodařil pod německou správou. V roce 1946 mu byl statek zabrán Republikou československou a on byl vyhnán ze statku. Přeměnou na Československé státní statky doznal změny také tento dvůr, byly přistaveny prasečníky na 500 kusů prasat a obytný baráček pro 2 deputátníky. Jinak ve dvoře se docela nic nezměnilo jako v Hostínu. Jen starý Prokůpkův mlýn zbourali.
Ještě v tomto popisu jest dobré se zmínit o Kulturním domě Marie Majerové. Dům, v němž se Marie Majerová v Úvalech narodila, obec upravovala jako Muzeum M. Majerové. Nedošlo však k tomu, protože vláda zakazovala veškeré stavění památníků, dokud je dotyčný člověk živ. A to asi proto, že hned po válce se stavěly různé památníky na vrchního vojevůdce J. V. Stalina. Já vím o dvou, ve Cvikově byl snad už v roce 1947 a pak milionovým nákladem postavený pomník v Praze na Letné, jenž pak v roce 1964, když padnul Stalin v nemilost, se zase musel ohromným nákladem odstraňovat. Nově adaptovaný sál a hostinské místnosti na kino dostal jméno Kulturní dům Marie Majerové.
Do roku 1945 bylo v Úvalech 138 živností a obchodů a všechny se uživily. Obchody s potravinami: Pilát, Kučerová, Jásková, Rada, Včela u Batlíků, Sušír, Perk, Kukla, Dvořák, Kuklová, Svoboda, Havelka, Krejčí, Klicperová, Prchal, Kobr, Všetičková, Vohánková, Bidlová, Skořepa, Pergner, Budka, Bartoš, Herodesová, Procházka, Na Slovanech,
mlékárny: Na Slovanech, u Tučků, kiosek u nádraží, Bidlová, Prchalová,
pekaři: Slovany, Sušír, Kukla M., Kukla F., Klicpera, Kříž,
cukráři: Stárek, Hradecký,
sedláři: Svoboda, Zach, Dostál,
čalouníci: Vondráček, Svoboda, Zach,
autooprava: Mužík,
obchod s obuví: Baťa, Červinka,
drogerie: Hošek, Nouzovský, Veselý,
kamnáři: Štych, Martínek,
kominíci: Slavík,
zahradníci: Růžička, Perk, Hlávka,
mechanici: Golombiovski, u Horáků,
mlynáři: Prokůpek, Kučera, Hodov,
koláři: Netušil, Kopecký,
truhláři: Veselý K., Veselý A., Polák, Rovný, Sokol, Šebek, Dřevořez,
zámečníci: Batlík, Vonkové, Nasse,
holiči: Pačes, Dufek J., Dufek B., Brych, Bach, Vild, Čermák, Chocholouš, Chaloupka,
stavitelé: Jedon, Sajdl, Votava, Martinovský, Blažek, Fořt, Macholda,
pokrývači: Procházka, Brajer, Zeman, Motl,
autodoprava: Votava, Vančura, Velenský,
klempíři: Kurel, Paul, Kricnar,
obuvníci: Bém, Červinka, Hochman, Dlouhý, Šindelář, u Veselých,
instalatéři: Verner, Hybeš,
malíři: Klopštok, Kratochvíl, Bartoň, Líbal, Matějka,
lakýrníci: Calda, Rémiš, Rybák,
cementárny: Michálek, Votava,
sklenáři: Vinopal, u Komberců,
sadaři: Krejcárek, Bariška, Jirkovský,
modistky: Mrázková, Pilařová,
krejčí: Trojánek, Klicpera, Jakl, Kučera, Mužík, Pýcha,
tesaři: Fiala, Strejc,
kováři: Kejř, Vobecký.
Od roku 1945 do roku 1952 se omezovalo provozování živností a obchodů a v roce 1952 pak vládní nařízení zrušilo všechny samostatné živnosti.
V Úvalech bylo za první republiky a za německé okupace třináct hostinců, dnes jsou pouze čtyři: na Slovanech, Sokolovna, u Nedvědů a hotel Sport. Řezníků bylo v Úvalech osm (Modřanský, Malina, Rosa, Poupa, Brojír, Boubín, Rejhon, Brýdl) a nyní jsou tři. Zbylo osm obchodů: na Slovanech, u Batlíků dole, u Batlíků nahoře, u Veselých, u Bidlů proti poště, v bývalém zubním ambulatoriu, u Krejčího a v Pařezině, jedna mlékárna, dva obchody se zeleninou: Krejcárková a Kuklová.
Ze živnostníků nezůstal ani jeden. Jen pod komunálem pracují: lakýrník Rémiš, čalouník Vondráček, malíř Bartoň, zámečník Kvapil, obuvník Šindelář, sklenář Vorlíček, holič Chaloupka, klempíř Paul, instalatér Verner a zámečníci Vonkové.
To je vše, co zbylo z kdysi tak krásného významného společenstva a obchodního grémia.
Těmito řádky jsme dospěli k závěru zápisků pana Zemana. Přestože pan Zeman nebyl historik ani kronikář, ale prostý řemeslník, podařilo se mu v jeho zápiscích uchovat část historie našeho města. Na 54 stranách rukopisu sepsal své zážitky, názory a události z první poloviny 20. století. Kdo z dnešních pamětníků by dokázal něco podobného napsat a odkázat budoucím generacím?
Uveřejnění zápisků jistě u mnoha čtenářů vyvolalo vzpomínky na vlastní životní prožitky, jiní se dověděli mnoho nového z historie Úval. Pan Zeman věnoval napsané vzpomínky svojí snaše. Za to, že zápisky byly uveřejněny, patří poděkování paní Marii Zemanové, která vyslovila souhlas s jejich otištěním.
Na úplný závěr otiskujeme doslovné znění textu, kterým pan Zeman ukončil své vyprávění:
Maruško! Ten zápis dějinný města Úval věnuji Tobě a při čtení vzpomeň na starého otce, jenž psal vše s bolestí tělesnou s bolestí v srdci. Co nebudeš moct přečíst, musíš si domyslet, to víš, mám těžkou nemocnou ruku.
Psáno doma do 21. října 1967. J. Zeman