Výběr ze VII. ročníku časopisu „Pod Lipany“
Archeologie nám dokázala, že člověk žil v Čechách již v době diluviální, tedy několik tisíciletí před naším letopočtem. I naše okolí bylo obydleno lidmi již v době předhistorické; soudíme tak podle četných archeologických nálezů, vykopaných od Úval směrem k Tuklatům. Mimo kamenné nástroje, úlomky zdobených nádob, bronzové věci, vyskytuje se zde hojně železná struska, svědčící o vyvinutém průmyslovém ruchu. Od těch časů udržuje se pokolení lidské v našich vlastech bez přerušeni. Praobyvatelé našeho kraje měli snad již od mladší doby kamenné (neolitické) styky s lidmi v krajinách jiných, a to i vzdálených. Umožňovaly jim to obchodní cesty, z nichž jedna vedla z Moravy přes Litomyšl, Chrudim, Kolín, Český Brod, Úvaly ku Praze. V době historické je dobře známa jménem „cesta Trstenická“, po vsí Trstenici (nyní Střenice) a říčce téhož jména (nyní Loučná).
Jméno své dostaly Úvaly po skutečném úvalu, v němž se rozkládá nejstarší část městečka a jímž protéká potok Výmola, v dávných dobách mnohem mohutnější. Ve starých knihách a listinách čteme Ouval, Auval, Auwal, Auwaly, Ouvaly, Úval a Úvaly. Máme z roku 1780 „knihu pamietnj obce Auwalské“. Do roku 1921 jsme psávali Ouvaly.
Jméno toto uváděla „Pravidla českého pravopisu“ mezi vlastními jmény, kde se píše začáteční Ou- (Ouvaly; Ouběnice, Outrata atd.). Když pak v roce 1921 byly úředně měněny názvy některých obcí a měst, žádala úvalská obec, aby ustálený název s Ou- jí byl ponechán. Ministerstvo vnitra přípisem ze dne 7. prosince 1921 však žádosti nevyhovělo a oznámilo, že jméno to bude zníti v příštím úředním seznamu názvu obcí „Úvaly“, poněvadž na dialektický tvar „Ouvaly“ nelze přistoupiti vzhledem k zásadám stanoveným pro revisi místních názvů. Přes to dřívější tvar s Ou- je dosud v užívání a staří budou choditi dále „do Ouvala“.
V našem státě jsou ještě jedny Úvaly, v jižní Moravě, v okresu mikulovském, pošta Valtice. Němci je nazývají Garschöntal. Ve Slezsku máme Úvalno (německy Lobenstein; městečko má poštu a je v okresu krnovském). Ve starém Řecku setkáváme se též s dvěma místy téhož jména. První řecké Úvaly (zvané Aulón) jsou pobřežní město v severozápadním Messénsku, ke hranicím trifylským. Uvádí je Xenofon ve svých „Hellenikách“, jež jsou pokračováním dějin Thukydidových. Druhé Aulón (Úvaly) jsou ve východní Makedonii, na severozápadním pobřeží zátoky Strymonské, a psal o nich prvně řecký dějepisec Thukydides. …
Znak městyse – J. Strachota 1929
Městečko má ve znaku v modrém štítě na zeleném trávníku tvrz stříbrné barvy, s otevřenou branou, z níž se zvedá hlásná věž s červenou sedlovou střechou, na níž trčí dva zlaté knoflíky a napravo stojí vysoká lípa. Městysem jsou Úvaly od nepaměti. Krátce před zřízením samosprávy pátrala obec, od které doby to jest. Okres. úřad v Českém Brodě odpovídá německým přípisem, jehož opis a překlad jest vlepen na vnitřní stráně desky pamětní knihy obecní z roku 1780.
Panu ANTONÍNU LASCHMANNOVI,
přednostovi městyse Ouval!
Na Vaše zakročení dne 2. ledna 1864 o sdělení opisu dekretu, dle kterého místo Ouval za městys prohlášeno bylo, na základě vys. místodržitelského vynesení od 11. července b. r. čís. 39623 se Vám v známost uvádí, že na zástoj tento vztahující se listina ani u vys. náměstnictví, ani též u král. českého zemského výboru nalezena býti nemohla, konečně i v listovně vys. stát. ministerstva, u kterého v té věci se zakročilo podobná listina se nenalézá. Ostatně však král. český zemský výbor oznámil, že dle u tésamého vloženého, od c. k. berního úřadu na Pražském hradě vyhotoveného výtahu od dne 26. května 1719 z berního předpisu od roku 1654 dotčené místo již v tomto předpisu co „městys“ vyznamenán jest, pak že to samé místo v listině vyznání panství Škvoreckého od 30. října 1713 co „Robotní městečko“ a v zemském rolním katastru od roku 1757, též v součtu platů katastrálních panství Škvoreckého od 9. září 1835 co „městys“ předepsáno jest.
C. k. okresní. úřad v Českém Brodě dne l9. července 1864. C. k. okresní přednosta : Nettwall m. p.
V. Hájek z Libočan řadí Úvaly již roku 1541 k tržním městečkům. Když se roku I654 zjišťovaly škody po válce třicetileté, znamenáno je Auwal, robotní městečko.
O minulosti Úval máme jen strohé zprávy. Na úsvitě českých dějin kraj úvalský a českobrodský náleží panství vévod zlických. Podle Palackého mají Čechy i Morava po stránce politické dvojí rozdělení, jedno větší – oukrají (soukrají, též provincie neboli archidiakonáty), druhé v menší kraje nebo župy (též dekanáty). Několik žup (dekanátů) tvořilo oukrají (archidiakonát). U nás Výmola byla právě hranicí mezi oukrajím pražským a kouřimským. Staré Kouřimsko (Zlicko) mělo v sobě 6 žup. První z nich byla kouřimská, která sahala od Labe až k Sázavě. Krajní její hranící vyznačovaly na západě Přerov, Ouval, Mnichovice a Pyšely. Náleželi jsme tedy k mohutnému kmeni Zličanů, který s úspěchem konkuruje centralisační snaze vlastního kmene Čechů, jenž zabíral střed země a hleděl rozšířiti svou moc nad ostatními kmeny. Novější názory v historii (nejlepší znalec této doby, historik, universitní profesor Dr. V. Novotný) opravují do jisté míry Palackého, že správní,jednotkou je hrad, ne kraj. Je jisto, že rozsáhlá území některých kmenů, namnoze mnohem nepřístupnější, prostoupené hustými lesy a bařinami, nemohla býti spravována jako celek a musila býti rozdělena v menší správní okresy, z nichž by se celé okolí dalo snáze ovládnouti. Základní jednotkou správní jest hrad s územím, kterému vládl. Nemůžeme tedy mluviti o zřízení krajském, nýbrž o zřízení a ústavě hradské. Poněvadž nebyla jednotlivá kmenová území stejně podrobována, nepřipadl všem hradům, z nichž se stala střediska hradské správy, stejný význam. V menších krajích, zvláště ve vnitrozemí, kde nebylo potřebí tolik opatrnosti, význam některých hradů upadal. Zato povznášel se nad ně jediný, zvláště k tomu způsobilý.
První listina, zmiňující se o Úvalech, je z doby Karla IV. (z roku 1361). Toho roku kupuje Velflín Menhart Olbramovič od Donáta Rosta panství, k němuž náležela Zlatá, Květnice, Škvorec, Hradešín, Horka, Přišimasy, Hostyně, Lhota (zaniklá obec v lese „Na kostelíku“) a půl městečka Úval. Olbramoviči, páni hradu škvoreckého, založeného bezpochyby od Domaslava (v létech 1262 – 1273), pocházeli z Chebu (něm. zváni Wolfram). Olbram ze Škvorce byl v letech 1373 – 1389 purkrabím na Vyšehradě. Roku 1392 se uvádějí Pavel, zemřelý roku 1418, a Václav. Byli bratřími arcibiskupa Olbrama ze Škvorce, který se jím stal roku 1396 po svém strýci Janu z Jenštejna. Olbram se oddává zprvu (1377) právnickým studiím, které však brzy opouští a věnuje se stavu duchovnímu. Roku 1379 je kanovníkem, 1389 již kancléřem Jana vévody Zhořeleckého. Než se pak stal arcibiskupem, byl proboštem u sv. Apolináře. Roku 1399 je jedním z osmi vyjednavatelů smíru mezi Václavem IV. a Jednotou panskou. Roku l400 korunuje královnu Žofii a 2. května 14002 umírá.
O Úvalech se činí také zmínka v knihách pražské konsistoře. Tam se roku 1385 připomíná v „Rejstříku desátků“ kostel přišimaský s filiálním v Úvale. Roku 1379 zjistil pražský arciděkan při přehlídce kostela ve Lhotě (zašlá ves v lese), že plebán bydlí v Úvale, půl hodiny od kostela vzdáleném.
Počátkem XV. století jsou Olbramoviči donuceni pro finanční nesnáze prodati své mlýny v Praze a na konec se jim věřitelé usadili na Škvorci. Potom vládne na panství škvoreckém Jan z Klučova (od roku 1418), který 27. března 1419 prodal selské dvory a mlýn v Dobročovicich Janu Dubcovi z Dubec. Po jeho smrti se vdova Eliška provdala za Jana z Ohnišťan, který zemřel roku 1426. Jiný zápis o Úvalech pochází z roku 1413, kde se jmenuje Jan Papák z Úvalu, a roku 1415, kdy je zapsáno jméno Otleina Hublera, rychtáře městečka Úval. (Otleinus Hubler index oppidi in Uval.) Roku 1441 prodává Petr ze Škvorce 6 statků v Přišimasech Václavu z Tuchlovic a Malovarů. Jest majetníkem i statku Hostyně.
Roku 1462 přichází nový pán, Jan Čeněk z Klinštejna, který 29. září za 3 tisíce kop kupuje: Škvorec, zámek, dvůr poplužní, ves a kmetcí dvory s platem, v Křimíně ves a dvory kmetcí, v Horkách ves celú i v Křivani, v ÚvaIech dvory kmetcí s dědinami, luhy, lesy, potoky, rybníky – hory i doly, povinnosti robotní, poplatky v kurech i vejcích, podací v Radešíně a Horkách, s výjimkou platu 20 kop grošů jeptiškám u sv. Kateřiny v Praze. Byl královským prokurátorem zemřel roku 1480 a pochován u chrámu Panny Marie před Týnem, kde má náhrobek. Synové Čeňka z Klinštejna povýšili ves Škvorec roku 1497 na městečko. Tento rod pocházel z Hronoviců a vládl na panství do roku 1532. Jiří Čeněk Škvorecký z Klinštejna žení se, roku 1507 s Maketou ze Smiřic. Jejich syn Jindřich prodává pak 19. listopadu roku 1532 svému strýci Zikmundovi ze Smiřic za 7 tisíc kop celé panství. Náleželo k němu: Škvorec (hrad i městečko), polovice Úval, Květnice, Přišimasy, Dobročovice a nájmy v Tuklatech, Břežanech, Mrzkách, Radešíně a Vrátkově. Potom se zúčastnil válek proti Turkům (za Ferdinanda I.) a v boji padl. Zikmund Smiřický opravil škvorecký hrad a jeho potomci jej drželi až do roku I621, kdy jim byl i s panstvím zkonfiskován. Polovice Úval náležela v těchto dobách panství škvoreckému a druhá polovice byla majetkem pánů Hostyně, z nichž se uvádí Jan ze Stežova roku 1462, tedy v době, Kdy se stali majetníky panství ve Škvorci páni z Klinštejna.
Roku 1473 odkazuje Marketa z Kahlovic, vdova po Janu ze Stežova (na Příbramsku), dceři své Kateřině 400 kop. Roku 1489 vystavěl přes Výmolu u č. 65. Jindřich ze Stežova, majetník Hostyně, most a vybíral tu clo. A teprve roku 1500 oznamuje úřadu do Kouřimě, aby směl vyhlásiti, že dostal královské povolení clo vybírati. Původní listina o tom, opatřená královskou pečetí, je uložena v Úpici. Jindřich ze Stežova zemřel v roce 1509 a pozůstalí se pak o dědictví soudili. První stání bylo konáno 18. dubna 1511 a Marketa, jeho dcera, svědčí, „že když ležal v nemoci na Hostejni, že tam bylo 27 krav a 13 sviní.“ Vaněk z Úvalu pak 13. listopadu téhož roku tvrdí, že všechno dostala Marketa na tři léta v užívání s povinností, odevzdati vše potom „bratróm a sirótkóm“. Po pánech ze Stežova stali se majetníky Hostýně a tím jedné polovice Úval páni ze Vchynic. Byli zde tedy dvojí poddaní, hostynští a škvorečtí. Jan Dlask ze Vchynic, syn Jiřího, zanechává Hostýň synům Václavovi, Bohuslavovi a Jiřímu, kteří panství roku 1560 prodali rodu Smiřickému za 9.000 kop míš., a tak celé Úvaly byly trvale připojeny ke Škvorci. V Úvalech a v okolí nebylo v těchto dobách příliš bezpečno. Okolní hluboké lesy, zvláště Vydrholec, byly pověstnou skrýší loupežnických rot, které zde měly od nepaměti svá sídla a olupovaly pocestné a kupce, jedoucí se zbožím do Prahy anebo zpět. Již kníže Vladislav dal po svém nastoupení r. 1141 les vojskem obklíčiti; loupežníci byli schytáni a pak v Kouřimi a v Kolíně popraveni. Nakrátko byl pokoj. Zanedlouho řádily bandy znovu. Z XVI. století se nám zachovalo několik soudních zápisů. Tak 7. června 1508 píše Mikuláš Karlík z Nežetic do Kouřimě:
„Múdrým v opatrnostech pánom purgmistru a radě města Kúřimě !
Službu svú vzkazuji, múdří a opatrní pánové, přátelé moji milí. Spraven jsem, že by ve vazbě Vaší Mti nějaký Blažek mlynář seděl, kteréhož jsem některým časem od smrti vyprosil, kterúž v Úvale vzíti měl a za něho jsem urozenému pánu Janovi Škvoreckému přiřekl a urozené vladyce panu Jindřichu Hostýnskému, že mu žádných škod ani pohrůžek činiti nebude domnievaje se, že on těch věcí zlých přestane. I nepřestal jest až posavad, ale chodé po silnicích loupil. Protož, milí páni, já V Mti žádám, jako souseduov i přátel milých, že se takovým lotrem, zločincem dostatečně podle země svolení ujistiti ráčíte, jakož na zločince příleží.
7. června 1508. Mikuláš Karlík z Nežetic.“
Roku 1486 byl v podezření i sám Jan z Klinštejna, pán na hradě škvoreckém, že nadržuje loupežníkům, Heřmanovi a Vítovi Němci a Velikému Janovi, ba že nosí ukradený kožich Mojžíšův.
Roku 1509 (18. listopadu) doptává se nejvyšší purkrabí pražský, pan Zdeněk Lev z Rožmitálu, dopisem do Kouřimě na 7 zlodějů z Úval, kteří byli chyceni a zavřeni. Jeden z nejodvážnějších a vůdce všech zbojníků toho času byl Jiří Kopidlanský. Mstil krev svého bratra Jana, který byl popraven a na Proseku pochován. Tento o trhu, kdy byl prohlášen mír, v hádce zabil Cukra z Tamfeldu. Těžko bylo ho lapiti, neboť se těšil přízni šlechty. Tak roku 1508 vypáliv Michli sází již u Běchovic červeného kohouta ve stodolách a stozích pražských kupců. Je pronásledován jezdecky i pěšky, avšak Kopidlanský jest jako vichr. Dnes olupuje pražské kupce u Plzně a druhý den již bije u samé Svinské brány na pražských vinicích dělníky. Hned poté se zjevuje jako zlý duch v Nymburce a již druhého dne, 26. září 1508, vypálil Úvaly pro posměch, přímo nad hlavami pražských žoldnéřů. Nepracuje sám, nýbrž až s 200 jezdci nebo 100 pěšími přepadává své oběti.
Roku 1525 Duchek z Úvala, poddaný Zdeňka z Klinštejna, posekal Janu Vchynskému, pánu na Hostýni, vrbové proutí. Téhož roku byl žalován Pavel Háj z Úvalu, že vyšlapal stezku přes louku k čihadlu.
Roku 1529 žádá vládyka hostýňshý (V. Dlask z Vchynic) na Mikuláši Býchorském z Raškovic, aby propustil ze své tvrze v Tlustovousích 7 jeho poddaných (Bartoš, kovář, Kříž, Čížek, Jíra, vesměs z Úval), „kteří vešli zbrojně do tlustovouského mlýna.“
Roku 1539 žaluje Zikmund Smiřický ze Škvorce Jana Dlaska z Hostýně, že vybíral na něm a jeho poddaných mýto a že mu mezi Hostýni a Škvorcem polámal stromy.
Od roku 1560 náleží celé Úvaly již ke Škvorci, kde vládnou Smiřičtí. Pocházeli z Hradecka a měli ve znaku černobílý štít šikmou čarou přepůlený. Předek jejich Jan byl z rozkazu správčí rady, s Jiříkem Poděbradem v čele, dne 7. září 1453 na Staroměstském náměstí popraven a pochován podle svého posledního přání ve špitále křížovnickém u mostu Karlova. Byl obviněn, že varoval Ladislava Pohrobka listem, aby nevstupoval na půdu českou, když se vracel z Moravy, neboť se jeho životu strojí úklady. Tento důvěrný list zaslal Jiříkovi Oldřich Celský, který má Smiřického na svědomí. Smiřický byl do poslední chvíle horlivý utrakvista, třeba ho Eneáš pokládal za horlivého katolíka. (Zajímavo. že Smiřický byl též členem správčí rady.) Byl to dobrý muž, kterého snad jen nepřemožitelná ctižádost připravila o život. Syn jeho Jindřich ze Smiřic na Lysé je později na straně Jiříkově i za války proti Matyáši Uherskému.
Syn Jindřichův Zikmund se ujímá panství škvoreckého po pánech z Klinštejna. Zemřel v osmdesáti letech, r. 1552 a zanechal svým dětem veliký majetek. Synu Jaroslavovi se dostalo Škvorce, Jindřichu Hořic a Albrechtovi Náchoda. Jaroslav Smiřický nahromadil svému rodu obrovské jmění. Roku 1558 koupil od císaře zkonfiskovaný Kostelec za 30 tisíc kop, roku 1567 za 9.500 kop Říčany a roku1579 Uhřiněves za 28.500 kop. Za svou věrnost, kterou projevil v bouřlivém roce 1547, byl jmenován maršálkem a hofmistrem u královského dvora. Umírá 18. listopadu 1597 v 84 letech v Praze. Je pochován v Kostelci nad Černými lesy.
Jeho syn Zikmund sjednotil všechny rodové statky. Byl hejtmanem kouřimského kraje a komorníkem cís. Rudolfa. Zemřel roku 1608 v padesáti letech a pochován jest rovněž v Kostelci n. Č. L. Jeho syn Jaroslav umírá ve 24 letech (roku I611) ze žalu nad zkázou svých sbírek, které mu byly za vpádu Pasovských zničeny. Jeho nástupce Albrechta Jana zklátila roku 1618 zimnice, za tažení proti císaři Matyáši. Albrecht se zúčastnil činně povstání českých stavů dne 23. května roku 1618 (známá pražská defenestrace). Byl nesmírným boháčem. V 23 letech svého věku jest zvolen za jednoho z 30 direktorů a zapůjčuje pak 50 tisíc kop na najímání vojska. Sám vyzbrojil 1000 jezdců, červenobíle oděných. Zemřel krátce před svatbou se sestrou Bedřicha Falckého. A zůstávají tu poslední potomci Smiřických, slabomyslný Jindřich, Marketa, provdaná za Slavatu, a Alžběta, která se později provdala za Otu z Wartemberka, avšak při výbuchu prachu v jičínském zámku přišla o život. Marketa po smrti Slavatově, obávajíc se pomsty císařovy, prchá s nešťastným bratrem za hranice.
Nad opuštěnými statky Smiřických vládne pak jejich příbuzný Albrecht z Valdštýna, který všechna tři panství (Kostelec, Uhřiněves a Škvorec) prodal za 600 tisíc míšeňských kop knížeti Karlu z Lichtenštejna (1569 – 1627). Avšak císařská koruna nezapomněla ani po 30 letech a hlásí se k statkům konfiskací propadlým. A nástupce Karlův, Karel Eusebius (1611 – 1684), vládnoucí od roku 1627, musí doplatiti 400.000 zlatých a 20 tisíc měřic žita. Za Škvorec pak musil znovu vyplatiti 60.000 zlatých Windischgrátzovi, který si vzal za manželku Elišku, snachu Markety Slavatovy.
Nástupcem Karla Eusebia stal se roku 1684 Jan Adam Ondřej (1662 – 1712), který roku 1712 odkázal všechna 3 panství dceři Terezii (1694- 1772), která se následujícího roku provdala za Eman. Tomáše, prince Savojského z Carignan, kterého poznala jako důstojníka, meškajícího tenkráte v Kostelci. Roku 1729 ovdověla a jediný její syn se utopil. Od té doby žila ve Vídni nebo na svých panstvích. Pro svou lidumilnost, šlechetnost a dobročinnost zapsala se hluboko do srdcí svých poddaných. Roku 1759 založila při kostelích ve Škvorci, Úvalech (300 zl.), Slušticích a Dobročovicích zádušní fundaci, v Kostelci a Kounicích špitály (chudobince). Roku 1765 dala u Škvorce postaviti sochu sv. Donáta, patrona úrody, s kapitálem 2.614 zlatých, z něhož plynoucí úroky byly na udržování sochy. Roku 1775 učinila všem učitelům na svém panství odkazy v penězích a dříví. Roku 1760 kázala ulíti pro vesnické zvoničky 33 zvonů. Kostelec a Skalici osvobodila od poddanství. Roku 1772 zemřela ve Vídni a je pochována v savojské hrobce u sv. Štěpána. Vnuky otce Savojky Jana Adama vymírá t. řeč. „starší Karlova větev“.
Po ní dědí panství František Josef Lichtenštejn (1726 – 1781), který pochází již z druhé větve rodu, knížete Gundackera z Lichtenštejnů. Kníže Gundacker (1580- 1658). byl bratr Karla Lichtenštejna. Otec jejich Hartmann II. žil v letech 1544 – 1585. Větev tohoto rodu vládne podnes. Po smrti Františka Josefa r. 1781 dědí panství syn Alois I. Josef (1796 – 1858). Jeho vystřídal ve vládě roku 1805 mladší bratr Jan I. Josef (1760 – 1836), polní maršálek. Jeho nástupcem se stal roku 1836 nejstarší syn Alois II. Josef (1796 – 1858). Po něm nastupuje jeho starší syn Jan II. (5. října 1840 – 1929), který vládl od roku 1858 do 11. února 1929, kdy zemřel. Ženat nebyl. Vynikal jako Savojka štědrostí a dobročinností. Zvláště církev se těšila jeho neobyčejné přízni.
Podle ústavy a domácího zákona jest jeho nástupcem František I. kníže z Lichtenštejna (*1868), bývalý rakouský velvyslanec v Rusku, syn Alfreda, bratrance zemřelého Jana II. Právoplatným dědicem jest však František Josef, princ z Lichtenštejna, narozený roku 1906, který jest synovcem Františka, nyní panujícího knížete. Rod Lichtenštejnů pochází ze Štyrska a byl počítán k nejstarším šlechtickým rodům v Rakousku. Nejstarší, listinami zaručená zpráva, pochází již z prvního dvacítiletí století dvanáctého za Lotara II. (1125 – 1137), kde se objevuje Hugo z Lichtenštejna jako svědek při jednom zbožném darování („Das Fürstentum Lichtenstein“ von Franz Kraetzl). Knížectví lichtenštejnské leží při Rýně mezi Švýcarskem a Rakouskem. Má 159 km2 s 12 tisíci obyvateli, hlavní město Vaduz. Vzniklo roku 1719 spojením panství vaduzského a schellenberského.