Ouvaly, 1914 - Úvaly.cz

Alois DOSTÁL, Ouvaly, Praha 1914

Alois DOSTÁL, Ouvaly, Praha 1914.
Přepis knihy provedl 5. května 2010 Jan Psota ml., kronikář městyse Škvorce
————————————————————————————————————————
– A –
O U V A L Y
Popis městyse a okolí a náčrt historický.
Napsal Alois Dostál.
(Otisk ze Sborníku Historického kroužku roč. XV.)
V Praze, 1914.
Tiskem knihtiskárny družstva Vlast. – Nákladem vlastním.
– B –

/fotografie Aloise Dostála s podpisem/
1
Ouvaly.
Popis městyse a okolí a náčrtek historický.
NAPSAL ALOIS DOSTÁL.
Ouvaly, též Úval, Úvaly, Ouval, Auwal, Auwaly. Nyní všeobecně se užívá názvu Ouvaly, lid posud však říká: „do Ouvala“. V knihách Pražské konsistoře ze XIV. století, kde zaznamenáno, jaký desátek kde který kostel platil, čte se: „Přišimasy s filiálním kostelem Uval.“ Jméno to pochází od polohy místa, neboť stará obec skutečně v úvale leží. Má znak a to v modrém štítě na zeleném trávníku tvrz stříbrné barvy s branou otevřenou, z níž zvedá se hlásná věž s červenou sedlovou střechou, na niž trčí dva zlaté knoflíky, na pravo stojí vysoká lípa. Ouvaly vždycky psány jako městys,1) třeba r.
1507 měly pouze 42 čísla. Patří soudem a hejtmanstvím do Českého Brodu, leží v krajině dosti pahorkaté. Nad mořem jest nádražní budova 260 m., vinice 295 m., škola 249 m., kopec nad Hostýnem 265 m., Ouvalák 263 m. Ouvaly protéká potok Výmola (Vejmola), jenž přitéká od Květnice a Škvorce a plyne k Hodovu. Až k cukrovaru má vodu čistou s rybami a raky, dále skalenou.

Ouvaly jsou v požehnaném kraji, kde v úrodné půdě roste cukrovka; obživou obyvatelstva je z větši části hospodářství, potom polaření, řemesla a průmysl. Dělnici nacházejí mimo to obživu na drahách, v cukrovarech, závodech průmyslových nebo jezdí na práci na celý týden do Prahy. Cukrovka dodává se do cukrovaru místního, do Č. Brodu a Cerhenic. Úspěšně pěstuje se zde dobytkářství a králíkářství. Skopový dobytek vymizel. Podnebí je tu mírné, průměrná teplota roční 9 až 11.5° C Co se týče dešťů a vodních srážek, náleží kraj k druhému stupni. Dříve se tu pěstovalo i víno. Ovoce se vyváží do Prahy.

Ouvaly vede silnice císařská od Prahy k Č. Brodu, ústí sem okresní silnice od Škvorce (r. 1884), Přišimas (r. 1901), Tuklat (r. 1907), Tlustovous (r. 1884), Jiren (r. 1887) a Dobročovic (r. 1888). Všechny válením nabývají zvláště pěkného vzhledu a trvanlivosti. V Ouvalech je poštovní, telegrafní a telefonické spojení (Poštmistr Fr. Kaplan.) Četnická stanice je zde o třech mužích, tolikéž finanční stráže k vůli cukrovarům a okolním pivovarům. Katastrální obec má výměry 1101 ha (707 ha polí, 53 ha luk, 16 ha zahrad, 61 ha
————————————
1) V r. 1864 pátral obecní úřad, od které doby Ouvaly jsou městysem. Odpovídá c. k. okr. úřad v Č. Brodě, že listina o tom ani u zemského výboru ani v listovně stát ministerstva nalezena nebyla. Král. český zemský výbor oznámil, že dle výtahu z berního úřadu v Praze ze dne 26. května 1719 z berního předpisu od r. 1654 Ouvaly zaznamenány jako
“městys“. Podobně vyznává panství Škvorecké dne 30. října 1713, že Ouvaly jako “robotni městečko“ v zemském rolnim katastru od r. 1757 a v součtu platů katastrálních panství, od 9. záři 1835 jako „městys“ předepsáno jest.

pastvin, 224 ha lesů). Poslední dobu valná část pastvin zdělána v role, kolem městyse pole také zastavena a proměněna v zahrady u vill. Pokud se zde nepěstovala cukrovka, přiznán byl obilní výsevek pšenice 2037 měřic, žita 8749, ječmene 2922, ovsa 6936 měřic, sena 2888, otavy 899 centnýřů. Z lesů bralo se 79 tvrdého a 25 sáhů měkkého dříví. Tuto výměru a ten vejnosek udali a podepsali Pavel Švorc, rychtář, Martin Smolík, Matěj Chadina a Jan Dufek, vejborní. Nyní ovšem jako centrum jsou řepné váhy jednotlivých cukrovarů.

Jako počet domů tak i obyvatelstva v Ouvalech úžasně roste. R. 1867 bylo zde 782 duší (mezi nimi 20 evangelíků a 59 židů), r. 1880 ve 103 domech 981, r. 1890 ve 109 domech 1130, r. 1900 napočítáno 607 mužů, 687 žen, mezi obyvatelstvem 3 Němci. Při posledním sčítání r. 19102) bylo 455 rodin, obyvatelů 1820 (886 mužů, 952 žen), katolíků 1774, řecko-katol. 1, anglikán 1, helveti 21, augsb. 1, židů 12, bez víry 1, náboženství státem neuznaného 9. Čechů 1810. Němců 7, Poláci 3, domácích nepřítomných 14. Domů 242 (v Hodově 2). Domovské právo v Ouvalech mělo 714
osob. Koncem r. 1913 vzrostl počet domů na 307 (r. 1900 domů 131) a počet obyvatelstva jistě na 2500 osob. Jak populace v Ouvalech roste, naznačuje, že r. 1857 narodilo se tu 20 dětí, zemřelo 13 osob, 2 byly sňatky. Za 10 roků potom narozených 32, zemřelých 15, oddaných 6. Roku 1912 narozených 61, zemřelých 31, oddaných 15. Stavební ruch počal r. 1905, kdy se pojednou stavělo 23 domů.

Z minulosti Ouval víme velice málo, což se dá vysvětliti tím, že tu nesídlil asi žádný zeman, Ouvaly pak spojeny jsou dějinami k Hostýnu a později ke Škvorci, kam náležely. Roku 1361 prodal Donát Rost obec Zlatou Velflínovi Menhartu Olbramoviči. Panství to koupí se značně rozšířilo, neboť k němu patřily: Květnice, Lhota (zašlá), Škvorec, Hradešín, Přišimasy, Horka, Hostyně a půl městečka Ouval.3) Tedy náležely Ouvaly bohatým rodům pražským Rostům a Olbramovičům. Z tohoto rodu pocházel Petr ze Škvorce a z Hostyně, jenž sídlil ve Škvorci pod Radešínem; ten držel Horky, Přišimasy, Hostýn, Ouvaly, Dobročovice, Skřivany, Křimín.4) Ještě v XV. století tento rod
se zde připomíná (r. 1426). Potom patřila polovice Ouval ke hradu Škvorci a polovice k Hostyni, až i tato část r. 1560 ke Škvorci byla přikoupena. Jindřich ze Stezova a na Hostyni vystavěl r. 1489 v Ouvalech most a clo z něho vybíral.5) Ouvaly přešly na pány ze Vchynic a od těchto na Smiřické. Sigmund Smiřický ze Smiřic dostal v dluhu 4000 kop gr. č. statek, k němuž náležely: “Hostýň, totiž tvrz Hostýň (nyní samota) s dvorem poplužním a pivovarem, městečko Ouval (díl) se clem a podacím kostelním, ves Radošín (Radešín, díl), dvůr pustý poplužný v Hodově a dvory kmetcí pusté s podacím kostelním v Horkách a příslušenstvím, jak to Albrecht
————————————
2) Při tomto sčítání napočítáno v Ouvalech 66 koní, 324 kusů hovězího dobytka (88 volů, 167 krav atd.); 113 koz, 132 vepřů, 89 úlů včel, 2137 slepic, 300 hus, 42 kachen, 526 kusů jiné drůbeže. (R. 1880 napočítáno 52 koní, 208 hovězího, 676 skopového, 73 vepřového dobytka, 87 koz a 83 úlů.)
3) Tomek, Dějiny Prahy, II. 420. – 4) Tomek, Dějiny Prahy, XVIII. 421. – 5) Historický Sborník místopisný.

Smiřický od bratří Vchyňských z Vchynic Václava, Bohuslava a Jiříka za 9000 kop míš. koupil.” Jaroslav Smiřický přikoupil Říčany a Uhřiněves za 28.500 kop míš., měl dvanáct panství a byl přísný na poddané. Jaroslav Albrecht volen direktorem ze stavu panského, byl horlivý a obětavý. Albrecht Václav propůjčoval poddaným rozličné svobody a trhy. Poslední potomek z tohoto kdysi mocného rodu, jehož několik členů odpočívá v Černém Kostelci ve smiřické hrobce, byl blbý Jindřich Jiří, jehož jménem vládla sestra Markéta, choť Slavaty z Chlumu. Poněvadž Albrecht Jan súčastnil se bouří stavů českých, byl i Škvorec od král. komory zabrán. V panství Kostelec, Uhřiněves,
Škvorec a Chřenici uvázal se pak generál Albrecht z Valdštejna a prodal je r. 1623 knížeti
Karlu z Liechtensteina za 600.000 kop míš. Že byly statky vypáleny, hodně pusté, poddaní zchudli, sleveno mu 200.000 kop. Ale i fiskus se hlásil ke statkům těm a Liechtenstein musil mu doplatiti náhradu 400.000 kop a 20 000 měr žita.

Liechtensteinové pocházejí z malého knížectví mezi Švýcarskem a Vorarlberkem, kde zákony, míry, váhy atd. jsou rakouské. Kníže důchody ponechává zemi na školy, silnice a dobré účely. Rodina, nabyvši panství Schellenbergu a Vaduzu, stala se souverainí. Kníže Hans Adam ochotně zadluženou zemi tu koupil za 115.000 zl. a na potřeby švábského kraje bez úroků půjčil 250.000 zlatých. Antonín Florian pro zásluhy s mužskými dědici uveden (r. 1712) do sboru říšských knížat. Po čem Liechtensteinové 100 roků toužili, dosaženo r. 1719: všecka práva knížectví Liechtensteinského na Floriana přenesena. Po něm panoval syn Jan Adam, potomci tohoto Jan Karel, Filip Erasmus, František Josef a nynější panující kníže Jan Křtitel z Liechtensteina, který sídlí jednak ve Vídni a jednak v Lednici na Moravě. Narozen r. 1840, panuje od r. 1858.

V archivě Českobrodském dočítáme se o Ouvalech: R. 1434 byl jakýsi Jakub Úvalský v Brodě konšelem a to za „vlády hauptmanů.”6) Roku 1559 kšaftoval v Novém městě Pražském brodský usedlík Jiřík Jirka, druhdy kovář, potom všeliké obchody provozující osoba. Mezi dlužníky jeho byla také paní Anýřka v Uvale (šlechtična), za víno 8 ½ groše.7) R. 1607 od Janka z Ouval přijaty dvě kopy do pozůstalosti po Jiříku Čáslavském v Brodě. – R. 1708–13 píše se o clu v Ouvalech. Dne 2. října 1726 nařizuje krajský úřad, aby na žádost král. appelace šenkýř z velké ouvalské hospody Josef Vydra do Brodu ku právu se dostavil a vypověděl stranu jisté před 1 ½ rokem v týž hospodě jistým formanům s penězi a kořením ukradené truhlice, co truhlice obsahovala, komu byla ukradena a jaká je ztráta na penězích. Poněvadž šenkýř již při malostranském právu vyznání učinil, nemusil do Brodu. O koželuhovně často se děje zmínka. Tak r. 1740 do knížecího „ledrhausu” ouvalského, jehož správcem jest Jan Synecký, byli brodští dlužní za kůže. Zmínka o těch dluzích opakuje se i r. 1750. Zmíněný Jan Synecký pohání r. 1744 ouvalského žida pro dluh a dává jej v Brodě vězniti. Když se porovnali písemnou úmluvou, byl žid
————————————
6) Liber memorabilium (Kniha pamětní).
7) Kniha kšaftovní starší.

z arestu propuštěn. Roku 1745 a to 9. května obviňuje šenkýř ouvalský Karel Zvolský u brodského práva rychtářského Jakuba Horkého z Hořan, že jej bez příčiny dvakráte do hlavy udeřil. Urovnali se o bolest. Už tehdy hosté chtěli platiti nebernými. Roku 1753 děje se zmínka o poště ouvalské.8) Roku 1754 měl ouvalský koželuh Vilím Jakub rovnání před kosteleckým ředitelem, že od Jana Zedlera a France Zellingra přijal kůže z padlého dobytka. Cís. král. representace odstoupila Zedlera pro stahováni takového dobytka k vypovězeni ze země.9)

Rozmarná historka zaznamenána z r. 1755 a to z 13. června. Žalovali totiž tři brodští pekaři Václava Fišera, pekaře ouvalského, že jim loňského roku neprávě „kontrabantiroval“ chleby a housky, které k zaopatření mašírujícího vojska do Ouval nesli. „Obstavený“ Fišer namítá, že neměli pod střechou prodávati. Původci repliciruji: poněvadž pršelo, že museli se pod střechou skrejt. Vrchní ředitel škvorecký slíbil, že pekař ouvalský musí zaplatiti, ale skoro rok uběhl a oni náhrady nemají. Fišer se hájí, že housky na kancelář odevzdal, proč si je tedy nevzali. Odpovídají, že bylo již po oučinku,
s neděle, housky byly již plesnivé a nebyly ani všechny. Fišer byl odsouzen brodským právem rychtářským k náhradě i k outratám, a když se ještě vymlouval, že tolik housek nebylo a že tolik peněz nemá u sebe, ale že je zaplatí do čtyř dnů; poněvadž to po celý rok protahoval a ani na poručení svého vrchního nedal, musil zanechati za fant svůj plášť. – V únoru 1766 okraden byl ouvalský mlynář od „bandy loupežnické.” – R. 1772 provedl něco ouvalský pekař Václav Viser (snad Fišer) s „darebným ovsem k vojsku” a byl u brodského práva na vyšší rozkaz vyslýchán. – Ouvalský žid Löbl Frank r. 1773 žaloval v Praze u práva brodskéko koželuha Waltra. – R. 1781 ouvalský Gerschel Martinoves (též Adam Martinoves) činí zápověď na jmění brodského Jana Taubnera,
zadluženého kupce, pro dluh 62 zl. – V roce 1787 v Constitutum z městečka Ouval poznamenáno, že Václavu Růžičkovi a Josefu Budkovi utekl deliquent Jan Materna. – Dačický zapsal, že r. 1540 vyhořel Ouval a hned podruhé týž zaznamenává, že r. 1607 bylo mnoho škod ohněm, za sucha blejskáni a hromobití veliká. „Vyhořelo také půl městečka Ouval páně Smiřického.”

Těch požárů bylo v oněch dobách více. O jednom píše Hájek,10) promlouvaje o řádění zemského odpovědníka rytíře Kopidlanského. Tento muž, škodě Pražanům, s dvaceti společníky vpadl r. 1508 do Michle, ves vypálil, potom táhl do Jesenice, kde taktéž učinil, v noci ujel do Běchovic, kde vypálil dvůr i ves a dvěma pacholkům ruku uťal. U Počernic zničil ohněm stodoly a stohy. Pražané ho honili „jezdecky i pěšky”, hledali ho v Ouvalu, ale nenalezli. Ve Vidrholci potkali mladého Bohemického (snad společníka Kopidlanského), toho jali a do Prahy přivedli. Zemský odpovědník zatím působil na straně západní u „Crhovic”, kde pražské kramáře, jedoucí do Plzně, oloupil. Potom u
samé Svinské
————————————
8) Kniha kšaftovní mladší.
9) Některé zprávy ochotné podal p. Jos. Miškovský, redaktor z Č. Brodu.
10) Hájkova kronika česká, str. 363.

brány bil kopáče z vinic. „Hned potom před sv. Václavem vypálil předměstí u Nymburka a obranné pobil. A nazejtří vypálil Ouval dne 26. září pro posměch nad hlavami panských žoldnéřů.”

Když Liechtensteinové panství Škvorecké získali, z rodu toho mnohých zásluh si dobyla tak zvaná vévodkyně Savojská. Byla čtvrtou dcerou Jana Adama kn. z Liechtensteinu, narodila se r. 1696, provdána r. 1713 za Tomáše Emanuela prince Savojského z Carignan, jejž poznala jako důstojníka, ubytovaného v Kostelci nad Černými lesy. Ztrativši záhy manžela a jediného syna, jenž se utopil, žila jako vdova střídavě ve Vídni a na svých panstvích. Zemřela r. 1772 a odpočívá v hrobce Savojské u sv. Štěpána. Tato šlechetná paní, v ústech lidu posud kolující jenom jako Savojka, vynikala velikou dobročinností. R. 1759 uložila pro kostely ve Škvorci 700, v Ouvalech 300, ve Slušticích
364, v Dobročovicích 200 zl. s podmínkou, aby se čtvrtletně za ni sloužila jedna mše sv. Savojka zřídila mnoho nových far, stavěti dala kostely, zřizovala a nadala školy, stavěla kříže a sochy (sv. Donáta), založila špitály (v Kounicích a Kostelci), zrušila sobotáles a jiné dávky, kupovala pro kostely zvony, ujímala se utlačených a na svých panstvích šířila dobro. Některá místa (Kostelec) propustila z poddanství, ano nařídila, aby se rozpočty těm, kteří neznají německy, posílaly české.11)

Neblahý rok 1866 také se mocně dotknul Ouval, ležících při císařské silnici. Celý červenec a srpen tudy procházelo rakouské i pruské vojsko, jež bylo třeba ubytovati. Za tu dobu bylo zde umístěno přes 7000 mužů a na 5000 koní. Byli tu nosiči nemocných, polní lazaret, zemská obrana, pěchota, dělostřelci, pionéři, špíže, zastavily zde štáby rozličných pluků, štáb prince Albrechta atd. Vojsko ubytováno bylo v Ouvalech jeden a třicetkráte. Strach byl před nepřítelem veliký, politické úřady přestaly úřadovati, četnictvo zmizelo, všechna tíha zůstala na představených obcí. V Ouvalech tehdy starostoval Antonín Lašman. Před Prusy kde co cennějšího schováváno (také v lomech na Ouvaláku); když pověst přišla, že nepřítel je v Kolíně, kde kdo chtěl utéci, ale zůstali a nikomu nebyl ani vlas zkřiven. Prusové přišli 17. července, musili býti hodně pohoštěni a v pokoji odtáhli. Ale hned 23. a 24. července přišli jiní, prvý den 900 a druhý 700 mužů, vedle koní. Tu starosta předstoupil ke komandu s oznámením, že není v Ouvalech pro tolik lidí chleba. Některý gruntovník měl až 70 vojínů. Při těch pochodech a ubytováních nebylo možno sklízeti a mlíti. I byl sháněn chléb po okolních obcích. Vojíni vyžadovali též přípřeže, ve statcích č. 9 a 18 vzali vozy a už nevrátili. Tím vším obci naděláno výdajů a škody za 14.941 zl. Dne 16. srpna na faře, kde bývali důstojníci, ubytován kazatel katolický a evangelický. Jeden pruský vojín, 23letý Theodor Novakovský,
se zde na choleru roznemohl a zemřel. Pochován podle kříže.

Poslední voj, který do Ouval přibyl, sestával z mužů rozličných pluků. Někteří šli ze špitálu. Bylo jich na 400. Měli vlastně stanoviště na Zbraslavi, tedy v opačné straně, spletli si asi cestu
————————————
11) Obšírný životopis „Vévodkyně Savojská” ve „Sborníku Hist. kroužku” r. 1908); román „Savojka“ ve „Vlasti”, r. 1913–14. Obé od Al. Dostála.

a žádali, aby mohli v Ouvalech přenocovati. Ráno brali se dále ke svým plukům.
Po válce přišla cholera. V Ouvalech na ni zemřelo 16 lidí většinou dospělých. Klenoty královské ze strachu před nepřítelem zavezeny byly do Vídně, nyní pak po válce r. 1867
vezeny zpět a do Ouval přibyly 29. září. Odváželi je povozem dr. K. Sladkovský a ryt. Kopec. Potom uloženy do vlaku, který byl všudy slavnostně vítán. V Ouvalech na nádraží nakupilo se mnoho lidí, vyhrávala hudba, stříleno z hmoždířů, na kopcích zářily ohně, u dráhy postavena pyramida, na níž B. Šárová představovala Čechii. Radost byla všeobecná.

Ouvaly stiženy byly povodní nejdříve r. 1872 a to 29. dubna, kdy voda zaplavila chlévy, sklepy. Následovalo krupobití v květnu a ovšem i špatná žeň. Podobná povodeň zuřila v r. 1889 na den sv. Trojice. Voda odnesla most u synagogy, protrhla splavy, v Hodově pobořila stavení.

Starosty obce v poslední době byli: Václav Drvola, Václav Hladík, Ant. Lašman, Bed. Micka, Fr. Bilanský, Ant. Chlapec, K. Klíma, Jos. Hladík. Obecním tajemníkem jest Ant. Kratochvíl.

Robotní povinnosti na panství Liechtensteinském byly asi stejné nebo s malými změnami. Tedy kdo měl grunt na 40 jiter byl povinen vykonávati týhodně robotu: a) potažní s 3 koni mimo míšení, vláčení a jiné lehčí práce, kterou jenom dvouspřežně odbývati musil, dva dny, b) pěší od sv. Jiří do sv. Havla 6 dnů, od sv. Havla do sv. Jiří 5 dnů, mimo stálý gruntovní úrok k 5 zl. do knížecího důchodu. Kdo měl grunt asi o 20 jitrech, robotoval týdně po celý rok: a) s dvouspřežným potahem jeden den, b) pěší tři dni, v čas žní 12 dnů jednou osobou. Do důchodu platil ke 2 zl. Na domek bez polí vyměřena robota 18 dnů pěší a to k sekání ječmena a ovsa 3 dni, k sekání otavy 3 dni, k sekání sena 3 dni a k sekáni pšenice a žita 6 dní. Mlýny musely všechno potřebné dvorní melivo pro všechny časy bez odjímání měřičného a bez požádáni platu od mletí zdarma mleti a slušně s mleči zacházeti, poddaným panství před jinými posloužiti, s dobrými pytlíky a dokonalou chasou zaopatřeny býti. Mlynář musí strouhu mlejnskou se sousedy vyhazovati a čistě držeti. Šenkýř byl zavázán všechno k šenku potřebné víno, pivo i kořalku z vrchnostenského sklepa a vinopalny bráti. Kdyby rozkaz přestoupil a z ciziny nápoj bral, ten se mu zkonfiskuje. Kovář měl stavení v dobrém stavu zachovávati
a potřebnou práci jak vrchnosti tak i poddaným v slušné ceně zaopatřiti.

Mimo to byl každý gruntovník povinen platiti faráři desátek. Kdo měl na př. 20 jiter, dal po 1 věrteli a čtvrtci pšenice, žita, ječmena a ovsa, vedle tak zvaného „letníku”, to jest z každé krávy 3 kr. a k zelenému čtvrtku několik vajec. Kantorovi od zvonění „Ave Maria” ročně 12 kr. Při koupi nebo dědictví gruntu nastupující vlastník platil k důchodu při potvrzení zápisu z celé tržní ceny 5%, to jest z každého zlatého zákupní ceny 3 kr. Kdo měl domek na obecním místě, do obecního důchodu platil 3–4 kr.,

ke sbírce jednu husu mimo posilky a v čas potřeby vojenské kvartýry.

V tehdejších dobách stačila celoláníkům světnice, síň, kuchyň klenutá, špejchar s prkennou podlahou, maštal koňská, chlív kravský, někde špýchar pro mouku, výminkářská světnička nebo chalupa, jedna dvě komory, na zápraží svinské chlívky, kůlna na vozy, stodoly, vše šindelem i došky kryté. Návesní chalupa měla světnici, u ní komoru, síň s kuchyňkou klenutou, stodolu, všechno ze dřeva pod jednou krytbou. Jenom tu a tam bylo něco podezděno, ostatní dřevěné. Studna ne všudy. Ale na štítech s letopočty a nápisy dali si předkové záležeti. Rovněž vrata bývala klenutá s kapličkami,
jak posud v Ouvalech u některých statků viděti (u p. Josefa Šťastného).

Že se v Ouvalech od pradávna pěstovalo dobytkářství, nasvědčuje služba pastýřská „k pasení dobytka starousedlých.” Dělal se tu rozdíl mezi staro- a novousedlíky. Pastýř onen dostával platu 12 zl., společnou sýpkou 12 korců žita, užíval palouku ve výměře 1 míry a dvou kousků polí, dohromady 3 míry. Měl pastoušku o světnici, kuchyni a komoře. Za to musil na svůj náklad držeti jednoho kance.

Dle Josefínského katastru Českobrodského Ouvaly měly 14 položení: 1. místní plac městyse, 2. podle silnice, 3. mezi cestama, 4. v Rohožni, 5. nad rybníky, 6. Vejpustek, 7. k Fidrholci, 8. za cestou tlustovousskou a tuklatskou, 9. pod vinicí, 10. k setým žaludům, 11. nad okrajkem, 12. okrajka, 13. nad skalkou, 14. za cestou tlustovouskou. V Ouvalech zapsána v josefínském katastru: panská koželužna, 1. J. Bilanský, chalupa, 12 j., 2.
ob. pastouška, 3. J. Dufek, chaloupka na obecním, 4. M. Chadina, statek, 60 j., 5 J. Řezáč, statek, 59 j., 6. P. Švarc, statek, 70 j., 7. J. Pekárek, polostatek, 28 j., 8. V. Hladik, chalupa, 14 j.. 9. V. Moucha, hospoda panská emfyt., 35 j., 10. J. Dlabač, chaloupka, 11. J. Korecký, chalupa, 26 j., 12. J. Perina, mlejn panský hořejší, 6 j., 13. J. Plizner, panská pekárna, 14. M. Smolík, polostatek, 30 j., 15. J. Dufek, polostatek, 27 j.. 16. V. Sahula, chaloupka, 17. J. Procházka, statek, 66 j., 18. J. Dufek, polostatek, 33 j., 19. T. Pekárek, polostatek, 51 j., 20. J. Formánek, panská hospoda hořejší, 21. J. Černý, chaloupka, 22. M. Zicha, chaloupka na obecním, 23. J. Paříz, chaloupka, 24. T. Netušil, chaloupka,
1 j., 25. vdova Vaňková, chaloupka, 26. J. Potůček, chaloupka, 27. J. Bilanský, chaloupka, 28. J. Macháček, chalupa rolní, 14 j., 29. J. Zumer, chalupa rolní, 11 j, 30. V. Novák, chaloupka, 31. V. Novák, statek, 64 j., 32. Anna Hladíková, chaloupka, 33. dvůr Hostín, 34. ovčín hostinský, 35. panská chalupa na staré vinici, 36. J. Formánek, mlejn panský dolejší, 7 j., 37. a 38. M. Jasanský, chaloupka, 39. vdova Netušilová, chaloupka, 40. mejtovna, vrchnostenský domek, 41. J. Michálek, chaloupka na obecním.

Obecní pozemky byly: plac vedle kostela, mimo hřbitov, 216 sáhů, vejpustek neb plácek vedle dolejší panské hospody 51 s., místní plac travnatý nad stodolou hořejší hospody 200 s., lado pod chaloupkama 535 s., plac za kloboučníkem vedle silnice 1252 s.,

pastviště čili průhon samý ohnišťata za mejtovnou 1 jitro, louka u silnice 1240 s., louka v myší díře 1352 s., pastviště tamtéž 1527 s., pastviště nad hořejším rybníkem 568 s., stráňka nad myší dírou 126 s., pastviště v Rohožni 532 s., pastviště stará silnice 8 j. 1209 s. pole u pařeziny 3 j. 223 s., druhé tamtéž 1 j. 506 s., pastviště pařezina 18 j. 647 s., lado, v kterém šutrový lom jest, 1 j. 1086 s., pastviště nad strouhou 150 s., pastviště strhaná hráz 268 s., tamtéž skalnatý plácek 551 s., stráň od hráze dolejšího rybníka až nad mejtovnu 10 j. 1512 s., pole v stráni nad dolním rybníkem 539 s., pole nad Hodovem 1 j. 508 s., pastviště nad mejtovnou 1200 s., skála za vinicí 1 j. 1228 s., celkem
57 j. 688 s. v 26 kusech. Z toho ku stavbě dráhy postoupeno 569 sáhů.

Názvy poloh, tratí a rybníků kolem Ouval: U třech hrušek, u třech svatých nebo u hranečního dubu, podle silnice, stará silnice, na klínkách, pod chmelnicí, nad cihelnou, nad skalou, za i pod vinicí nebo na Holý Hostýni, holá stráň (u Hodova), u dolíka, u široký meze, u pařeziny, pařezina, pastviště, v ladech, u trativodu, v jezerách, nad rybníky, porostlina. Vejpustek, u sv. kříže; louky: sádka, děvčí, telecí, široká, okrajek, okrajka; rybníky: Váček, strhaný, hořejší mlejnský, nový, dolejší mlejnský, pilský, nadýmáček, myší díra, v Rohožni neb v šancích, u setých žaludů, u Studeného, na židovým, na kloboučku, Fidrholec, nyní nádržka (a Kaberna) u cukrovaru, mlýna a v Hodově. V r. 1808 byl nájem z jednoho korce 8 zl., v 1831 až 12 zl., nyní 20–30 zl., ano i více.

Kostel a jeho správa.

Kostel Zvěstováni P. Marie v Ouvalech založil prý r. 1342 arcibiskup Arnošt z Pardubic, jenž roku 1300 v Hostýně se narodil. Byla to vlastně jenom veřejná kaple. Nynější kostel postaven r. 1724 a opatřen novou věží. Ve století XIV. Ouvaly přifařeny byly k Horkám, kde byla tehdy duchovní správa, později k Hradešínu, až r. 1856 zřízena tu samostatná fara. Kostel postaven poněkud na místě nepříležitém, snad poblíže byl panský dvorec, jak zbytky zdiva v č. 4 a vykopané předměty v č. 8 nasvědčují. Majitel usedlosti č. 4 ze zbořeniny bral kámen na novou stavbu, odtud vybíráno i vápno. Zde prý jest i sklepení, nyní zasypané, a cesta vedla po stráni ke kostelu. Mnoho jmění kostel neměl: pozemky v ceně 800 zl. a 300 zl. na hotovosti. Že tu nebyla stálá duchovní správa, půjčovalo se okolním kostelům: Tuklatům, Roztoklatům, Slušticům, Hradešínu na opravu. Jmění
spravoval direktor ve Škvorci, pole bylo v Rohožné a Pařezině. Každou třetí neděli jako v kostele filiálním byly služby boží.12)

Neveliký nynější kostel jest prostého zevnějšku, s cibulovitou věží nad vchodem. Presbytář zakončen rovnou zdi, po stranách jsou empory. Loď je půdorysu čtvercového. Na stropě ve štukovém rámci namalováno korunování P. Marie. Hlavni oltář s točenými sloupy a sochami postaven r. 1720 nákladem Jiřího Doubravy.13)
————————————
12) Dle pamětní knihy na Hradešíně.
13) Vzadu na oltáři je nápis: „K větší cti a chvále Nejsvětější Rodičce blahoslavené P. M. tento oltáři dal postaviti na
svůj náklad slovutný P. Jirzy Daubrawa, malován 1720.” Byl-li kostel nynější postaven r. 1724, oltář (z r. 1720) ze
starého do nového předán.

Prostřed socha P. Marie s Ježíškem, nejvýše nejsv. Trojice s anděly, po stranách sochy sv. Josefa a Joachima. Dříve bývaly na oltáři dva obrazy na dřevě malované; větší Zvěstování P. Marie a menší Bůh Otec, žehnající v oblacích. Nyní na stěnách jsou zavěšeny. Pocházejí ze 17. století od neznámého malíře. Ve čtvercové lodi s otupenými rohy jsou dva boční barokní oltáře s hladkými korintskými sloupky a řezaným listovím na stranách. Obrazy na nich Bolestná P. Maria a sv. Jan Nep. Okna jsou nahoře segmentová, zevně nahoře barokně zazubená. Vnitřek rozčleněn s druženými lisenami, nesoucími římské hlavice a jednoduchou attiku. Ve věži jsou zvony: „Marie”, ulitý r. 1868 nákladem 495 zl., jež sebrány byly dobrovolnými příspěvky; J. V. cís. Fr. Josef daroval 300 zl., jak nápis hlásá. Ulil jej Kar. Bellmann v Praze. Druhý zvon je „Kašpar, Melichar a Baltazar“ z 15. stol., dva menší „Barbora“ a „Jan“ z r. 1851.14) Varhany koupeny r. 1829 za 265 zl., kancionál daroval r. 1837 Jan Schamal. Týž obdaroval obec pěti „střílecími moždíři”. Kostel má dva cínové svícny s letopočtem r. 1670.

Nemajetný15) kostel v Ouvalech měl vždycky dosti dobrodinců. Už r. 1857 sebraly „šlechetné panny” na roucha bohoslužebná 16 zl. 45 kr. a téhož roku „počestní mládenci” darovali na nový postříbřený věnec „k oslavě těla Páně” 13 zl. 10 kr. A hned byla jiná sbírka na hudební nástroje „trompety a valdhorny” 48 zl. 70 kr. Následovala sbírka na roucha, na opravu kostela 149 zl., na oltáře a obrazy (r. 1864) 119 zl., na štafírování dvou křížů v kostele, sbírka řemeslníků a živnostníků na lucerny, r. 1867 na větší zvon Maria, kníže Jan z Liechtensteinu daroval dříví na stolici zvonovou, beseda dala 16 zl., podíl z honitby obnášel 20 zl. Sbíráno na dětský prapor (63 zl.), na
kostelní věci několikráte s výsledkem 30 až 60 zl. Vyskytli se jednotlivci, pí Eugenie Beggová z Albönberga, místní poštmistrová, darovala křížovou cestu, p. Bohumil Mladějovský jesličky, p. F. Bôhm kasuli, rodina Štibingrova svícny, obrazy, rodina Fimlova roucha bohoslužebná, obrazy, pí Jos. Webrová lustr, p. Martin Čáp obrazy, pí Julie Budská zvonítko, rodina Fořtova lampu oltářní a nový kalich (spolu s p. Aldorfem a Staňkem, strážmistrem). Mnoho věnoval far. Vojt. Šrámek a osadníci ještě v pozdějších letech podnikali sbírky na koberce, nebesa, sochu poutnickou (za 124
zl.), p. Aldorf poskytl dříví při malování kostela, Fil. Trojan dal pacifikál, ouvalské ženy baldachýn, pí Budská prádlo, pí Martiusová koberec, p. Fereš kříž, manželé Čadilovi výzdobu oltáře atd.

Kolem Ouval jsou kříže: u lesíka při Pražské silnici, u hřbitova (na památku missií), na cestě do Jiren a do Škvorce. Kříže při cestě Tlustovouské ku Praze a ke Škvorci r. 1867 přijala obec na vždy k vydržování v dobrém stavu a každý že čtyřmi lípami osadí. O sochu sv. Jana starali se držitelé statku č. 9. Fundace při kostele Ouvalském: 1. za Václava a Amalii Mouchovu (z r. 1794), 2. za Marii Teresii
Savojskou, 3. za Václava
————————————
14) Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od Dra Ant. Podlahy, str. 111–113.
15) Kostel nyní má jenom 11 j. 226 sáhů polí, 1700 K nadačního a 6120 K vlastního kapitálu. Dluhuje Kejskému kostelu a splácí 2910 K.

a Magdalenu Hladíkovu (z r. 1862), 4. za Václava a Marii Hladíkovu (z r. 1868), 5. za Ignáce Horu (z r. 1870), 6. za Jana a Marii Lašmanovu (z r. 1874), 7. za Adolfa a Eugenii Beggovu, 8. za Václava a Viktorii Zavadilovu.

Faráři v Ouvalech.

Po válkách husitských při nedostatku duchovenstva a menším počtu obyvatelstva bylo méně far. Tak plebán v Českém Brodě (Benediktin Ondřej) obsluhoval fary Tuklatskou, Ouvalskou, Štolmířskou, Přistoupimskou a Vitickou. Tak i na Hradešíně fara zanikla a obnovena r. 1734 Teresií Savojskou. Farář v Tuklatech, Jakub Pečený (1688–1715), založil mnoho nadací, odkázal na opravu kostela Ouvalského 2000 zl. a pro věčné světlo 200 zl. Spravoval kostely Sluštický, Hradešínský, Ouvalský, Roztoklatský, Horecký a Břízský. Prvním farářem v Ouvalech byl:

1. Vojtěch Kratochvíle od r. 1857 do 1861, dříve kancelista kn. arc. konsistoře v Praze. Nebylo tu fary, bydlel v soukromém domě, mnoho se nastaral o kostel až posud filiální. Tehdejší výbor zakoupil za 4400 zl. od manželů Tomáše a Marie Janouškových usedlost č. 45 o 81 měrách pozemků. Z těch ponechali k faře 20 měr, za ostatní prodané pole postavili u silnice na náměstí slušnou jednopatrovou farní budovu. Hospodářská stavení upravena ze starých.16) Prvofarář Kratochvíle po čtyřech letech se odstěhoval do Stodůlek.

Po krátké administraci kaplana z Hradešína Františka Havlíčka, nastoupil na faru v Ouvalech František Soukup, posavadní kaplan v Horno-Stupně u Plzně. Ten farářoval v Ouvalech téměř 22 roky a jeho přičiněním byl u Ouval postaven prvnímu arcibiskupu pražskému Arnoštu z Pardubic důstojný pomník. V prosinci r. 1883 odstěhoval se do Prahy, svého rodiště, na faru k sv. Havlu, kde r. 1888 zemřel.

V Ouvalech administroval pak Karel Schneider, až faru obdržel Jan Turek, farář na Velízi a bývalý františkán. Ten farářoval zde pouze měsíc. Nachladiv se o pouti na Hradešíně, dostal zánět plic a zemřel 10. května 1884. Pochován u hlavního vchodu chrámového.

Podruhé administroval v Ouvalech Karel Schneider, až za faráře ustanoven František Holada, lokalista z Vojkova u Sedlčan a dříve také františkán. Ten byl v Ouvalech od r. 1884 do r. 1893, kdy jako stařec 73letý dnou dokonal. Leží na starém
————————————
16) Když se v Ouvalech zřizovala fara, darovala k ní obec na pozemcích v Rohožni, Vejpůstku a při cestě do Tlustovous v nynější výměře 3 ha 80 a 98 m2 s tou podmínkou, že užitek či výnos a příjmy z těchto nesmí se nikdy vpočítati do fasse farní. Na listině, počínající slovy: „My tím lásku a vděčnost k našemu p. faráři vyjeviti chceme a žádáme, by tento důkaz naší srdečné přízně laskavě přijat byl”, podepsán výbor: Václav Hladík, starosta, Jos. Strnad, radní, Matěj Urfus, Frant. Řezáč, Ant. Herfurt, Josef Železný a Jan Lašmann. K těmto farním pozemkům později patronátní úřad přidal ze zádušních 1 ha 15 a 09 m2 v Rohožni. Osadníci stavěli faru sami, Jeho Veličenstvo jim daroval 400 zl., přispěl patron 1500 zl. a dobrodinci. Fara stála 6115 zl. (občané platili 2655 zl.). Z počátku osadníci faráři vypomohli potahem i polní prací, což později přestalo. Za starosty Ant. Chlapce (r. 1887) rozhodnuto, že farář nebude
platiti obecních přirážek, protože úřad katechety při škole zdarma zastává, ale i ta privilej r. 1903 odvolána. Zahrada osázena r. 1878.

hřbitově proti vchodu do kostela. Týž rád se zabýval hudbou, zpěvem, cvičil zpěváky k akademiím a sestrojil už na Vojkově hodiny, které při odbíjení zahrály na kovové zvonce, které až z Belgie objednal, dvě Mariánské písně. Tamo měl stroj hodinový na lípě, v Ouvalech na půdě. Byly vystaveny i v Českém Brodě. Snem jeho bylo, aby na farní budově postavena byla věž a hodiny tam umístěny. Byla by to pro Ouvaly pěkná atrakce. Ale nedošlo k tomu. Hodiny zůstaly na půdě a jsou odsouzeny červotočům a zapomenutí. Škoda!

Po administraci Josefa Hodináře ustanoven v Ouvalech farářem Vojtěch Šrámek (nar. v Plzni 1839), posavádní farář ve Volešci. Týž potrval v Ouvalech od r. 1893 do své pense r. 1906, mnoho se staral o kostel, z darů pořizoval roucha bohoslužebná, sám přidával ze skrovných příjmů. Povahy byl společenské, posud naň pamatováno. Po více než 40leté činnosti v duchovní správě jako pensista odstěhoval se do Prahy, ale už 4. května 1907 zemřel. Byl také literárně činným. Přeložil „Chvály Mariánské” sv. Alfonsa z Liguori o 2 dílech (r. 1901); vydal modlitební knihy „Palma Sionská” (r. 1871), která se dočkala několikera vydání. Přeložil z italštiny „Návštěvy nejsv. Svátosti Oltářní” od Jana Paganiho (r. 1875). Napsal spis „Sv. Alfons, biskup a zakladatel řádu Redemptoristů.” Také do „Blahověsta” napsal řadu náboženských článků (jako „Péče o svědomí”, „Svatí a světice Boží” atd.). Pro kněze a lid sestavil „Rukověť katol. pobožnosti sedmi dnů svatopostních” jinak „Svatý týden” (r. 1892). „Posvátná kazatelna” přinášela od něho kázání jako cyklus o modlitbě. Vyšel též samostatně. Největší dílo jeho jest „Víra, naděje a láska”, kniha modliteb pro všechny pobožnosti roku, společné i soukromé. Stran 1040. (R. 1899.) V Ouvalech na širokých podkladech založil novou pamětní knihu. Darů pro kostel počítá se v ceně 3000 K.17)

Bezprostředně po V. Šrámkovi následoval Alois Dostál, dřívější farář v Křečovicích u Neveklova. 18) Narozen v Kvasinách u Rychnova, zde studoval gymnasium, v Praze theologii na universitě, r. 1883 vysvěcen, působil ve Stupně, na Velízi. Zakládal besedy, přednášel (Sokolům při sletu), vedl divadlo, cestoval, psal povídky ze života i historické, pro mládež i dospělé, kázání i feuiletony, redigoval kalendáře i sbírky. Sbírku historických prací vydal pod názvem „Dějepisné povídky“, mnoho spisů pro mládež vydal p. Vilímek, Bačkovský, Dědictví maličkých a jiní. Humor vyšel pod názvem „Veselá chvilka”, „U slona a jiné humoresky” atd. Vlast vydala divadelní kusy, které se
hrály s prospěchem. Soubor prací pro mládež vydal Šašek „Z jasných i temných dob české minulosti”, dvě knihy povídek Emil Šolc, mnoho obrázků „Tiskový spolek”, romány časopis „Vlast”, „Přítel domoviny”, „Zábavná bibliotéka”, „Ludmila”, brožurky „Slova pravdy”. Některé povídky jsou zdramatisovány, jako „Zbláznil se”, „Za obecní pozemky”. Velmi mnoho přetištěno pro americké Čechy, jiné přeloženy, „Jen poctivě” vydána čtyřikráte. Od r. 1912 vydává p. Václav Kotrba
————————————
17) Životopis jeho přinesl „Čech” r. 1907 č. 127 od Al. Dostála.
18) Obšírný životopis přinesl r. 1910 Vilímkův Kalendář duchovenstva českoslovanského.

„Sebrané spisy” Dostálovy, jichž vyšly 4 svazky. R. 1913 jmenován kn. arc. notářem a redaktorem časopisu „Vlast”.
Stvrzená fasse ouvalského faráře r. 1864 (německy):
Od obcí . . . . . . . . . . . . . . . 8 zl. 40 kr.
Z kostelní pokladny . . . . . . . . . . 40 „
Z náboženského fondu (kongruový doplněk) 410 „ 97 ,,
Štola . . . . . . . . . . . . . . . . 9 ,, 88 ½ ,,
Z nadací mešních . . . . . . . . . . . 1 ,, 68 ,,
Úhrn . . . 470 zl. 93½ kr.

Slavným rodákem Ouvalským jest Jan Karel Rezáč, učitel při odborné škole na Smíchově. Narozen v Ouvalech dne 5. srpna 1838. Učil se na tamní škole, působil jako učitel na Českobrodsku, r. 1859 byl ve sboru dobrovolných myslivců. Učil též na Táborsku, založil v Jistebnici čtenářský spolek, zřizoval knihovny, zabýval se včelařstvím a zahradnictvím a odbyl kurs hospodářský. Jako delegát zemědělské rady přednášel po Čechách o včelařství. R. 1882 byl redaktorem „České Včely” a předsedou zemského ústředního spolku včelařského. Vyznamenán r. 1879 při mezinárodní výstavě včelařské za učebnou pomůcku „Postup včelaření” státní cenou a čestným diplomem. Psal do listů paedagogických, hospodářských a politických. Vydal „Včelky”, „Nové míry a váhy”, r. 1875 s J. Moravcem „Obrazy ze života Karla IV.”, „Praktický včelař” (r. 1883), Drůbežnictví”, „Zahradu školní”. Zemřel na Smíchově 26. července 1886.

Knihy konfirmační zmiňují se o dvou kněžích z Ouval, buď že odtud pocházeli nebo v Ouvalech duchovní správu vedli. První, Jakub Matěj, se připomíná r. 1359 a byl od patronky Alžběty a synů její ustanoven farářem v Jablkyniczích (!); druhý Jan kněz z Ouval r. 1415 ustanoven plebánem v Litni. Oltáři sv. Bartoloměje na Novém Městě Pražském daroval úrok ze 69 rýnských Jiří Uvalský. 19)

Škola.

Škola v Ouvalech připomíná se z konce XVIII. století, stála nedaleko kostela u hřbitovní zdi. Bylo to podélné stavení s jednou učebnou a bytem učitelovým. Postavena r. 1783 asi od kn. Teresie Savojské, opravena r. 1825. Sestávala ze dvou oddělení. Vyučováno pilně, jenom někdy, jako v zimě r. 1847 v prosinci se neučilo, že „nebylo dříví”. Jak počet obecenstva rostl, tak i třídy nové vznikaly. R. 1877 rozšířena na dvoutřídku, r. 1884 na trojtřídku, r. 1900 na čtyřtřídku. Později přibyly dvě parallelky. Třídy byly po městečku, nejvíce v bývalé poště, v domě p. Chrousta. Ve staré škole bylo osm dlouhých lavic, každá pro deset žáků.

Na novou školu nástin vypracoval inženýr Gabler, stavbu provedl Tomáš Molek, stavitel z Polné. Náklad byl 22.000 zl. Vysvěcena 31. srpna 1884. Než ani tato budova nestačila a r. 1911 vypsán na novou školu konkurs; z 21 návrhů obdržel první cenu, rozpočet vypracoval a dohled vedl architekt Ot. Polák z Loun, nádhernou budovu postavil architekt Fr. Troníček z Prahy. Vy-
————————————
19) l.ib. Confirm. VII., pag. 88, 141–142.

svěcena byla 29. září 1912 vikářem a kanovníkem Josefem Kebrlem. Při tom mimo světitele mluvili okr. hejtman E. Chotaš, okresní inspektor Č. Eis, poslanec B. Novák, školní dozorce Fr. Fořt, starosta J. Hladík, řid. uč. M. Minářů a farář Dostál. Zpěvácký spolek „Smetana” zapěl příslušné chorály. Téhož roku zřízena v Ouvalech škola pokračovací a žádoucí byla by i škola měštanská. Jednáno o ní už r. 1900. Nová škola stála asi 170.000 K.

Na škole v Ouvalech působili učitelé: J. Klikoš, Jan Sixta (1809), Trávníček, Hrdlička, Čajsl, Fr. Klíma, Jan Hamáček, Ant. Bukvic, Petr Haschke, Smetana, J. Halík, Věnceslav Záboj Mařík (působil též v Chorvatsku, kde se zúčastnil oprav školství chorvatského; byl i literárně činný, psal články do Posla z Budče), Jan Polesný, Jan Železný, Jos. Bubeníček, August Kitzberger, Jos. Ballatý, Mat. Minářů, Jos. Sajfrt, Fr. Podhola (vykreslil na chodbách střední školy zeměpisné pomůcky, dostal čestný diplom za ukázku ruční práce zpracování lnu na hospodářské výstavě a r. 1899 čestnou medaili za 401eté věrné služby), Kar. Šimek, Ant. Zlatohlávek, Ed. Geisler, Kar. Koníček, Vác.
Šmidlík (včelař a jednatel zemského včelařského spolku), Čeněk Tonder (narozen 23 června 1859 v Kouřimi), spisovatel beletristický pro mládež a dospělé. Píše do časopisů, do novin feulletony, vydal několik svazků dobré lidové četby. R. 1884 almanach „Z české školy”, dále „Pomněnky sázavské”, „Z minulosti a přítomnosti”, „Šlépějemi předků”, „Na šikmé ploše”, „Před úsvitem” a mnohé jiné. Františka Stehlíková, Fr. Cetl, Boh. Čeněk (nar. 14. prosince 1869 v Polné). Studoval hudební komposici u J. B. Foerstra a Boh. Vendlera. Složil mnoho sborů pro mužské hlasy, dvojzpěv pro soprán a alt s průvodem klavíru, písně pro střední hlas. Oblibě se těší skladby: „Mysliveček”, „Dudák”, „Je-li pak to pravda”, „Pantáta ze mlýna”, „Tvé oko” atd. Složil též mnoho kostelních sborů a to smíšené, dvojzpěvy s průvodem varhan, trojzpěv pro ženské hlasy. Z oboru hudby instrumentální napsal sonaty pro klavír, fugy pro varhany a jiné. Roku 1905 jmenován učitelem hudby a zpěvu na učitelském ústavě v Poličce. Jan Štěpán (včelař), Otilie Zvonečková, Čenka Karlíková, Fr. Filip, říd. učitel, M. Minářů, který už jednou zde vyučoval. Narozen 1852 v Pelhřimově, znamenitý včelař a správce pokrač. školy a ředitel kůru. Tom. Souček, Anna Kahounová, Kar. Maximovič, Anežka Kadeřábková, J. Hladký, Jos. Železný, Jos. Janský, Vác. Sommer, Anna Smejkalová, Jan Štanzl, sbormistr zpěv. spolku, Marie Šnejdárková, Fr. Moc, Max. Topinková, Vojt. Augustin.

Školními dozorci byli: Jan Lašman, Matěj Urfus, Václav Hladík, Fr. Řezáč, Hyn. Procházka, B. Micka, A. Jaroš, Fr. Bilanský, J. Škorpil, Jos. Chroust, Fr. Fořt, zvláštní přítel školy. Industriální učitelky: N. Podholová, M. Šmídlíková, A. Mišková.
Katechati, dříve než v Ouvalech zřízená byla fara: Karel Würfel, Fr. Moravec, Kaj. Mika a Jak. Liška z Hradešína. Školní děti hrály divadla (1881): „Mladí pastýři betlémští” (1884), „Budečské jesle” za vedení říd. uč. Podholy, „Cizinec o štědrém večeru”, „Sněhurka”, „Zlatá husa”, „Pro živou vodu”, „Tři halíře”, „Zlatohlávka”.

Školní mládež má od r. 1881 svůj prapor, darovaný místními dámami (za 60 zl). R. 1882 a 1904 uspořádána školní výstava. Několikráte podnikla mládež výlet do Prahy, r. 1885 zábavním vlakem k návštěvě Národního divadla, na Lipany a do Prachovských skal. Na konci školního roku 1913 bylo 354 dítek ve škole. Školné platilo 10 dětí.

Příjem ouvalského učitele r. 1840:
Z kostelní pokladny . . . . . . . . . . . . . . 11.50 konv. m.
Ze škvoreckého kostelního fondu. . . . . . . . . 12
Od vrchnosti Savojské:
2 míry pšenice (a 1.48) . . . . . . . . . . . . 3.36
12 měr žita (a 1.16) . . . . . . . . . . . . . . 15.12
2 míry ječmene (a 48) . . . . . . . . . . . . . 1.36
22 liber másla (a 10) . . . . . . . . . . . . . . 3.40
28 ,, soli (a 4 ¾) . . . . . . . . . . . . . . 1.58¾
Školné od 42 platících dětí (po 1 kr. týdně) . . . . . 8
Od obce Ouval:
1 korec žita za zvonění proti krupobití . . . . . . 1.45
Novoroční dary . . . . . . . . . . . . . . . . 1.30
Úhrnem . . . 94.01¾
Za čištění školní světnice odečteno . . . . . . . . 12
Zbývalo . . . 82.01¾

V roce 1852 stoupl příjem na 139 zl. 34 kr., mimo školné (2 až 3 kr. týdně z dítěte).

Mimo to dodáno a dovezeno 7 sáhů dříví na rok „ke každodennímu vyučování i v opakujících hodinách”. Učitel užíval zdarma jednoho strychu pole „v pařezině”, později měl kus pole od záduše za 5 zl., a to 2 j. 1029 sáhy „na čtvrtý mandel”.

Od r. 1848 nedodávala Uhřiněvská vrchnost pro školu palivo a veškerý deputát pro učitele vykoupen za 520 zl.

Při Ouvalské škole byla od r. 1850 žákovská knihovna, nejvíce dary rozšiřovaná. (Též od místních obchodníků místo dárků vánočních.) Už r. 1899 měla 428 knih a mezi 164 žáky 2456 čtenářů. Vedle žákovské jest při škole i knihovna učitelská.

Na oslavu 60leté vlády Jeho Veličenstva r. 1908 uspořádána v Ouvalech stromková slavnost, při níž vysázeno dětmi na 3000 stromků v Rudolfově háji.

Divadlo v Ouvalech.

V Ouvalech už r. 1862 přičiněním faráře Soukupa a horního kontrolora Fr. L. Charbuského slaven 24. prosince vánoční stromek, při němž se chudým dětem šatů, všem ovoce dostalo. Tak se dělo i v letech 1863, 1864, jak zaznamenáno v pamětní knize. Roku 1866 sebralo občanstvo na slavnost 20 zl. 9 kr. Mimo to darováno 12 vánoček, 11 kop ořechů, 7 obrazů, 6 párů střevíců a knížky rozličného druhu. Za peníze koupen oděv a knihy školní. Obrazy daroval představený Ant. Lašman, střevíce Ant. Rosenbaum, knížky farář. Při těch slavnostech žáci zpívali, děkovali,

deklamovali, střídavě si odpovídajíce. Počátek to dětských divadel. *)

O ochotnickém divadle**) v Ouvalech prvé zprávy se vyskytují v r. 1860, ale pravidelně se počalo hráti roku 1866. Ředitelem byl Fr. Soukup far., režisérem Fr. Charbuský, pokladníkem Rosenbaum, přehlížitelem Hladík, nápovědou Ant. Lašman, jednatelem Ant. Chlapec. Herci: Strnadová, Šárová, Řezáčová, Charbuská, Dufková, páni: Strnadové, Řezáč, Moravec, Viktorin a jiní. Pohostinsku vystupoval též zpěvácký spolek „Ozvěna” ze Škvorce. Pozván i Jindřich Mošna z Prahy. Sehrány kusy: „Hluchý podomek” a „Studenti na svátcích” (1866 – vybráno 23 zl.), „Roztržití”, „Dr. Žvanil” a „Rohovin čtverrohý” (1866 – vybráno 28 zl.), „Řemeslnická merenda”, „Vražda na
uhelném trhu” a Landverák” (1867), „Rytíř Šnofonius”, „Čech a Němec”, a „Národní slavnost” (1867), „Mlynář a jeho dítě”, „Studenti na svátcích”, „Útěk do Afriky” a „Po půl noci” (1867). Jako před rokem byl maškarní ples, tak r. 1868 „slavná beseda” s Mošnou, hrán „Divadelní ředitel”, „Fučík” se živým obrazem, „Přede hrou” a „Herkules”. Téhož roku byla řemeslnická beseda a při ní hra „Jen zdvořile”. Některý divadelní kus se líbil, neboť se opakoval, jako na př. „Budečské jesličky” (s výtěžkem 18 – 20 zl). Ochotníci se starali o jeviště a ve prospěch jeho pořádali maškarní ples. (Vybráno 51.30 zl. a zbylo čistě 24 zl.) Hráno i v letech následujích: „Manžel bez ženy” (r. 1869 s výtěžkem 15 zl), „Dědův kalmuk”, „Hluchý podomek” (po druhé – vybráno jenom 5 zl. 70 kr.), Muzikanti”, „Husička z Podháje” (r. 1870 s výtěžkem 18 zl.), „Prodaná láska”, „Jeden z nás se musí oženit”, „Rekrutýrka v Kocourkově” (r. 1870 s výtěžkem 18 zl. 70 kr.). „Budečské jesličky” znovu opakovány a vybralo se při nich 13 zl. 50 kr. Hrálo se tedy často a obecenstvo herce podporovalo. Vybráno tehdy dosti, neboť Ouvaly měly pouze 80 čísel a na 800 duší. Divadlo bylo v hostinci „u stromu” („u nádraží”). Jiné hostince v té době v Ouvalech byly „u lva” a „u klíče”. Jeviště bylo malé, na oponě vymaloval některý domácí umělec slona. Opona posud zachována. Z počátku byly kulisy z papíru, později pořízeno lepší jeviště, za 130 zl. mimo podlahu a dřevo. Pilný zapisovatel
a herec ve svých zápiscích dí, že se tu hrálo už r. 1860, ale z počátku nebylo divadlo pochopeno, vybralo se ⅓ až 4 zl. I ustalo se hráti. Potom Chabruský učinil nový pokus a sestavil orchestr z domácích hudebníků. Lidé se naučili do divadla choditi, za krátko z něho ustřádáno 400 zl. a věnováno na rozličné účely. I z okolí sem chodili. Herci hráli pohostinsku ve Škvorci (1868) na národní slavnosti.

Z Ouval byl vypraven r. 1885 divadelní vlak do Prahy, při otevření Národního divadla. Později řízení divadla převzal zpěvácký spolek „Smetana”, „Sokol” a „Odbor Ú. M. Š.” Hráno několikráte do roka, užitek plynul pro ten neb onen účel a sehrány starší i nejnovější kusy divadelní s morálním i hmotným prospěchem. Divadlu v Ouvalech, jemuž obecenstvo velice přeje, prospěl
————————————
*) Popsáno ve Vzdělavací četbě české mládeže od Al. Dostála.
**) Dle denníku studujícího Jos. Strnada, zapůjčeného pí. Jos. Šťastnou.

by spolek divadelních ochotníků. Nyní jsou zde v rozsáhlých sálech dvě jeviště pěkně zařízená, která jsou vlastnictvím hostinských.

Socha Arnošta z Pardubic.

Když r. 1864 slaveno bylo pětistyleté jubileum smrti prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic,*) vznikla také myšlenka v rodišti jeho Hostýni postaviti důstojný pomník. Až posud jenom Hostýn považován za rodiště Arnoštovo. Teprve v „Památkách archeologických” IX. str. 232, Aug. Sedláček pronáší náhled, že se Arnošt narodil v Hostinném a nelze prý přikládati víry Hájkovi, jenž píše „a rodem byl z Hostinné od Brodu, jinak blíž Ouvalu.” Hned v ročníku X. odpovídá V. V. Tomek, že se Arnošt v Hostinném (Arnau) nenarodil, to byl hrad korunní a nemohl náležeti Arnoštovu otci, jenž jako jenom královský purkrabí v Kladsku dal zde syna vychovati. Poukazuje
na jiný pramen, na kanovníka Beneše z Weitmile a jeho latinskou kroniku. Tam rovněž stojí, že Arnošt z Pardubic v Hostyni (Hostyna prope Brodam Boemicalem) se narodil. Podobně tvrdí i Balbín, že Arnošt r. 1300 v Hostíni se zrodil.

Ať tomu tak či onak, utvořeno komité k sebrání peněz na pomník. Všechno vedl far. Fr. Soukup s Fr. Charbuským čestným sousedem Ouval a Ant. Lašmanem. Vydáno provolání české i německé a sešlo se přes tři tisíce zlatých, nejvíce z kraje pražského. Vypsána cena 100 zl. a podány dva modely a jeden nákres. Umělecká beseda v Praze schválila model sochaře Jindřicha Čapka, s nímž učiněna smlouva, aby pomník za 2100 zl. vyhotovil. Kníže Jan z Liechtensteinu daroval místo pro pomník a sad kolem. Ouvalští konali bezplatně práce ruční a potažné. Napsán i dějepis pomníku.
Odhalení se dálo 30. června 1869 za přítomnosti kard. Bedřicha Schwarzenberga. Řečníkem byl slovutný kan. Čeněk. Bradáč z Prahy, pomník přijal. starosta Fr. Těšitel. Zpíval zpěvácký spolek „Ozvěna” z Čes. Brodu. Jar. Pícek a Dr. Lud. Procházka složili písně a kantáty. Z darů duchovenstva založen fond pro zachování pomníku, ten vzrostl až na 700 zl., ale úpadkem záložny Svatováclavské sklesl na 440 Kor.

Průmysl-obchod.

Obyvatelé Ouval zabývali se od pradávna hospodařením na polích. Bylo tu několik statků čili gruntů, celo- i pololánních a chalup. Někteří sousedé přiživovali se přípřežemi. Rolníci z okolí byli jim pomocni a na přípřeže do Ouval přijížděli. Tehdy ovšem ještě dráha obcí neprojížděla, ale četné formanské vozy po císařské silnici jezdily na Ouvalák, kde to vázlo před lety a vázne posud. Přípřežníci čekali u dolejší hospody a hned zde pomáhali.

Taxa za takové vyvežení byla stanovena.

Když se hojněji sázela cukrovka (na korci daří se až 140 q řípy), postaven v Ouvalech akciový rolnický cukrovar. Tu se otevřela lidu nová práce a dělníci prý si při stavbě přímo předpisovali. Cukrovar byl 15. října 1871 vysvěcen a hned druhého dne se počalo v něm pracovati. Tím v Ouvalech a okolí
————————————
*) Prameny dějin X., str. 167.

/vklad fotografií mezi stranami 16. a 17./

nastal nový život, řípa platila, hojně se jí sázelo, v cukrovaru vydělaly se peníze a také se více utrácelo. Později nadešlo vystřízlivění, ale posud se vzpomíná na veselou dobu po roce sedmdesátém. Kdysi akciový rolnický cukrovar náleží nyní p. Viktoru Riedlovi z Riedelsteinu. V cukrovaru spracuje se ročně 300 až 400 tisíc centů cukrovky. O kampani pracuje zde až na 200 lidí. Ředitelem cukrovaru je p. Viktor Merita, úředníky pp.: Havel, Štencl, Vítek, Bohuslav, Patrák, Košťálek, Polák, Šmíd a Sobotka. Josef Podhora, techn. adjunkt (nar. 1859), súčastnil se mezinárodního cukrovarnického
kongresu v Paříži r. 1908 a přednášel tam. Uveřejnil četná odborná pojednání v „Listech
cukrov.” a „Chem. pro vědu a průmysl”, byl vyznamenán cenou. O sobě vydal: „Dějiny okres. spolku cukrov. středních Čech”, „Filtrační tlakové reservoiry”, „Patentní jízky k parním kotlům” atd.

V Ouvalech dobývána v letech šedesátých železná ruda pražsko-ouvalskou horní a hutní společností, byli tu horníci se svým horním kontrolorem, ale že ruda nebyla valné ceny, jako křemencem prostoupená, dolováni zastaveno. Na tak zvaném Ouvaláku posud jsou štoly nyní zavodněné. O něco lépe dařilo se těžbě rudek za dolním mlýnem na cestě do Hodova, náležející pánu z Vimrů v Praze. Až deset dělníků zde v malém závodě vyrábělo zemité barvy. I ten průmysl zašel a po havírně není památky. Tu a tam z lomů odebírá se kámen na stavbu a štěrkování silnic, dobrá hlína zpracována ve třech cihelnách, z nichž jedna jest kruhovka. V letech šedesátých byla zde továrna na lisované kvasnice a později na mazadlo. Obě zašly.

Živnosti v Ouvalech: Kupců 10, hostinců 8, švadlen 6, hokynářů 9, obuvníků 7, krejčích 7, pekařů 5, řezníci 4, holiči 4, truhláři 3, malíři 3, zámečníci 3, koláři 3, pokrývači 3, mlynáři 3, stavitelé 2, zahradníci 2, kováři 2, sedláři 2, sklenáři 2, natěrači 2, svrškaři 2, hodinář, droguista, bednář, knihař, uzenář, košíkář, cementář, cukrář, závod galanterní. Hojně se tu pěstovalo včelařství. – Roku 1895 odbýval se v Ouvalech po tři dny včelařský kurs s přednáškami kan. Josefa Keberle a jiných o včelařství. Byla tu spolu výstavka včelínů, nástrojů a knih včelařských. Učitelé sešli se ze 14 okresů. Sjezd končil zábavou. Od té doby rozmohl se počet včelstev v místě a okolí.

Hostýn.

(Hostín, Hostyna), rodiště Arnošta z Pardubic,*) dvůr, čtvrt hodiny od Ouval vzdálený, má 165.66 ha výměry. Celá stráň ode dvora až ke mlýnu sluje Hostýň, stráň od Ouval k Hodovu Holá Hostýň. Kde byla tvrz, nelze udati. Vlevo ode dvora je osamocený hluboký sklep pod košatým stromem, lid bájí, že z něho vede průchod podzemní do Tuklat. V těch místech nalezeno mnoho starožitností. Hostýn byl prvotním sídlem pánů z Pardubic. Zde
————————————
*) Balbin se domnívá, že se Arnošt narodil na hradě „Skara”, dí, že dvůr a Hostín „sind zwei Mayerhöfe”. Nedaleko odtud na zámku nyní pustém Skara, Arnošt z Pardubic, I. arcibiskup se narodil. (Misc. 43 č. 2.)

seděli bratři Arnošt a Jetřich, z nichž onen nabyl statku Visenburka a později Pardubic, tento († 1310) měl syna Kuníka z Hostýna, jenž byl léta 1346 purkrabím na Kyšperce. Zde druhdy panoval slavný rod Malovců a z toho pocházel otec Arnoštův. Ve štítu měl půl stříbrného koně se zlatou uzdou v červeném poli. V Hostýně narodil se 30. června 1300 slavný potomní arcibiskup. Později náležel Hostýn ke Škvorci a drželi jej zámožní Olbramoviči ze Škvorce a Hostýně, oddělen byl r. 1446 za Petra ze Škvorce a přešel v letech 1448–1461 na pány z Klinštejna a pány ze Steřova, z nichž se připomíná Jindřich a od r. 1509 synové tohoto. Asi r. 1520 prodal Jiřík Dlask ze Vchynic Hostýn Janovi Vchynskému ze Vchynic a potomci tohoto, Václav, Bohuslav a Jiřík prodali Hostýn
r. 1560 Albrechtovi Smiřickému ze Smiřic a tak připadl opět ke Škvorci. Dvůr má dvě čísla 33 a 34, byl konfiskací Ferdinanda II. vyrván Smiřickým a náleží kn. Liechtensteinu.*) Nájemcem Hostýna jest p. Pavel Rosenbaum.

Hodov,

dvůr asi půl hodiny od Ouval vzdálený, při potoce Výmole v kotlině pod Holou Hostyní, má výměry 197.49 ha. v 41 kusech. Hlavní kusy pozemku táhnou se na Březinu a od Studeného k setým žaludům. Býval tu v č. 1. panský „jagerhaus” a č. 2 dvůr a ovčín. Při Hodově pilský rybník (Nádržka) o 8 j. 1534 s. Nyní je dvůr a mlýn. Tento dříve náležel soukromníkům, teď obé patří kn. Janu Liechtensteinu.

Hodov se připomíná ve XIV. stol. jako samostatný, vladyčí, jenž dal jméno pánům z Hodova. Byla zde tvrz, na níž sídlili zemané, jako Mikuláš Planer, který s bratřími Linhartem a Mikulášem založil oltář sv. Anežky v chrámě sv. Víta. Týž oltář měl z Hodova 9 hřiven. Po něm se připomíná Odolen z Hodova (r. 1373) a po jeho zániku jmenuji se tu páni ze Stežova, na př. Mikoláš. Tvrz zanikla koncem XV. století a Hodov připojen k panství Škvoreckému.
Když byla v Ouvalech zařízena duchovní správa, Hodov s mlýnem zůstaly u Tuklat a teprve později přifařeny k Ouvalům. Nájemcem Hodova jest p. Oldřich Prokůpek.

Obora,

myslivna při císařské silnici, přes ½ hod. od Ouval vzdálená, na pokraji krásného lesa, kdysi ohraničeného nyní rozbořenou zdí, kterou robotníci postavili na značné rozloze. Kamenem z ohrady té štěrkují se nyní lesní cesty. Patřila dříve farností do Sluštic. Revír tento má 3276 ha., nadlesním p. Jan Boháček. Po revíru jsou zasazeny památníky z r. 1898, kdy kníže Liechtenstein slavil 40leté jubileum svého panování. Jest velmi lidumilný a dobročinný. Ročně rozdá 7 milionů korun. V Oboře se pěstují vzácné druhy lesních stromů.
————————————
*) Panující kníže Liechtenstein má na panstvích Kounickém, Kostelckém, Uhřiněveském, Škvoreckém a Ratajském 63 dvorů.

Nedaleko Ouval prostírá se Vidrholec*) též Fiderholec, Nieder Holz = nižší les, ne Flieder-Holz = šeříkový les, (šeřík se tu nevyskytuje), krásný les většinou dubový s bujným podrostem. Kde nyní kvetou spousty konvalinek, kde červenají se jahody a nohy se boří v mechu, tam bývaly dědiny, jichž stopy posud nacházíme. Jedna taková zaniklá ves slula Žák**) čili Žáky (oddíl lesa č. 16). O té dědině lid udržuje pamět, ale také poloha a zbytky tomu nasvědčují. Bylo tu několik rybníků, hráze jsou ještě patrny. V Josefínském katastru jmenován mezi rybníky také Fidrholec. Tu a tam znáti základy menších větších staveb z pískovce, který se na místě nenachází, ale byl sem přivážen.
Zachovány tu i kamením roubené studny dosti hluboké. Nalezeny zde i podkovy, dýky a jiné starožitnosti. Pověst dí, že zvony ze zdejšího kostela zaneseny do nedalekých Jiren a tu prý posud vyzvánějí: „Do Žáku, do Žáku!” Ve Vidrholci se připomíná r. 1587 krčma Zamyslov. Vidrholec a Žák jest buď obec jedna nebo dvě nedaleko sebe ležící. Sedláček v Historickém Slovníku dí, že Vidrholec byla ves mezi Koloději, Úvaly a Jirnami. R. 1558 se připomíná jako pustá a příslušelá ke Květnici.

Oddíly lesa 31 a 32 posud slují „Na kostelíku”. Zde vedle silnice dříve královské nyní císařské byla vesnice Lhota (Lhotka) nad Úvalem s farním kostelem sv. Václava. O té máme dějepisné zprávy. Lhotu drželi r. 1360 Václav Vařka, r. 1377 Pešlín Bohuslavův, r. 1402 Petr z Květnice, měšťané pražští. Ale r. 1558 připomíná se už jako pustá ves, příslušící k zámku Květnici. Po smrti plebána Bedřicha byl r. 1360 na faru ve Lhotě od staroměstského měšťana Václava Vaňka ustanoven kněz Mikuláš Zajalinův z Prahy. Po jeho smrti obdržel faru kněz Matěj z Kamberka r. 1377 k presentaci Pešlína Bohuslava. Pešlín dal zbořiti dřevěný kostelík a vystavěl nový z kamene. Později byl tu plebánem Vavřinec, jenž vzdal se úřadu r. 1402, načež k presentaci Petra z Květnice dosazen
kněz Jiří ze Zeměch. Lhota zanikla ve válkách husitských. Staří pamětníci praví, že tu býval viditelný práh kostela mechem zarostlý.

O jiné památce v sousedním lese, tak zvané Oboře s polozbořenou zdí píše Fr. Alex. Heber v „Böhmens Burgen” (Českých hradech) z r. 1843. Mezi Ouvaly a Květnicí uprostřed stál prý hrad zvaný Skara, ten byl r. 1508 zároveň s městysem Ouvaly od zemského odpovědníka Kopidlanského spálen. Komu náležel, není známo. Když páni z Liechtensteinu zakládali tu velikou oboru na zvěř a stavěli kolem lesa zeď, upotřebili kamení ze zřícenin na ohradu onu, ale na památku dali zbudovati dvě věže spojené zdí jako imposantní ruiny z cesty k Dobročovicům dobře viditelné. Tolik praví Heber a do popisu hradů i onen obraz ruin vložil. Zříceniny oněch věží tu jsou podnes, pověst praví, že to jsou střílny, odkud páni stříleli zvěř, která dolů na louku v lesích přicházela na pastvu nebo k potoku se napíti. Pole nedaleko sluje v šancích.
————————————
*) O Vidrholci pojednáno od Al. Dostála v „Našich Hlasech” r. 1912 č. 27
**) Místo ohledal r. 1873 historik Tomek a popisuje v „Pamětích” II. 260: Dí, že to jsou pozůstatky chalup a starých ryhníků.

V Oboře i jiná stavení bývala, čemuž nasvědčují dvě hluboké roubené studny uprostřed lesa.

V XVII. století a později Vidrholec smutně se proslavil, usazovali se tu lupiči, kteří přepadali na královské cestě kupce a jiné formany, do Prahy jedoucí. Mnohá se tu stala krádež a loupež, o níž se posud vypravuje v zájezdních hostincích. Lupiči tvořili také nebezpečnou družinu Petrovických. Ale po válce třicetileté to byli také ožebračení nebožáci, rozliční uprchlíci a od vojska marodéři, kteří v hlubokém lese hledali útulek a živobytí i způsobem nepoctivým. Vrchnosti nastala mnohdy povinnost les vyčistiti. Tak učinil i Karel z Liechtensteinu, jenž dal i dědinu Vojkov do gruntu vypáliti, aby lupiče vypudil. Poddaní z panství Kosteleckého, Škvoreckého a Uhřiněveského musili sem na stráže choditi. Vidrholec i později za různých časů poskytoval dosti útulku různým zbojníkům.

Nyní Vidrholec s pohodlnými cestami a pěkně zastíněnými pěšinkami, jímž probíhá dráha, poskytuje příjemný útulek pražským výletníkům, kteří v okolních obcích se usazují a Klánovice takřka zde založili.

Obchůzkou po Ouvalech.

Sestoupíme-li na novém nádraží villového slohu (z r. 1912, přednostou jest p. J. Weinstein), vidíme v pravo na okresní Jirenské silnici řadu vill z poslední doby, cementárnu a na konci malý lesíček, Hrobkou zvaný.

Před nádražím stojí veliký hotel Křovák o 20 hostinských pokojích a za ním villová čtvrť, táhnoucí se podél císařské silnice a obecního lesíku ke skupině vill, jež dle nejvyšší Petřínem sluje. V lesíku milý jest pobyt letní doby a proto hojně výletníky vyhledáván. Na kraji stojí kříž, jenž býval dříve u hotelu „U nádraží”, a na konci ohražený důl, nyní vodou zatopený, kde se dobývala železná ruda. Dále vede krásná cesta k Oboře a ku Vidrholci.

Také část na levo císařské silnice jest nová a sluje Vinohrady, že zde rychle stavěno jako na Král. Vinohradech (až 20 domů ročně). Na kraji pozornost zaujímá na výstupku c. k. pošta (poštmistr p. Fr. Kaplan), na druhém konci bývalá sokolna, hostinec se sálem; na ulici k ville Homolka stojí dům pro rekonvalescenty úrazové pojišťovny a obecní chudobinec, vedle řady rodinných domků a vill, rozbíhajících se do nových ulic s pěknou vyhlídkou na Oboru.

Vrátivše se ku dráze, kde by přes koleje bylo třeba lávky pro pěší, máme před sebou restauraci „U nádraží” se sálem a divadlem, kde mají národní spolky svoji místnost; na levo při cestě k dolejšímu mlýnu a rybníku, kde bývá kluziště, stojí jednotlivě villy, jichž zahrady sousedí s rozsáhlou loukou, táhnoucí se vedle potoka až ke kostelu. Pohled tudy od mlýna jest nádherný. Dáme se Husovou ulicí, kde v domech jsou četné obchody živnostníků s výklady a kde panuje nejčilejší život. Jest litovati, že zde nejsou posud chodníky a provedena ještě kanalisace. V levo odbočuje ulice na Tržiště, kde vznikla nová čtvrt menších větších

domků. O výročních trzích má se tu prodávati dobytek, ale tyto v blízkosti velkého města – čtyřikrát do roka – nejsou valné. Týdenní trhy jsou ve čtvrtek.

Proti Tržišti vede ulice Komenského k Vinohradům a z této odbočuje Splavní, k tak zvaným Chaloupkám, jedné z nejstarších částí Ouval, dle způsobu staveb domků na nepohodlných výstupcích, ale poblíže vody. Tudy vede Dobročovická silnice k porážce, kruhovce, dvěma starším cihelnám a koupadlům s dvěma basiny a kabinami na čisté říční vodě z r. 1894. Tato koupadla byla postavena nákladem 1060 zl. na akcie po 20 K a v létě jsou hojně navštěvována. Na pravo Dobročovické silnice za vysokým mostem je menší rybník, zvaný Kaberna, jenž zásobuje Ouvaly ledem, na levo větší, hluboký, rybami osazený rybník, jenž zásobuje vodou cukrovar, podál zabírající veliký komplex
budovami továrními i obydelnými, kanály na řípu a rozsáhlým dvorem. Nad haloupkami zvedá se 12 m vysoký železniční most, smělé stavby o devíti obloucích.*) Na tom stala se r. 1904 nehoda, kdy dva díly jednoho vlaku se srazily, dva vozy spadly, pět se rozbilo, sedm zůstalo na obezdívce, ale nikdo ze zřízenců nepřišel k úrazu. Vlak byl o 75 vozech, v rozbitých byla bavlna a cukr, který se sypal dolů. Dráha postavena byla r. 1848.

Vrátíme se na Palackého náměstí, kde za zájezdním hostincem „u Micků” stojí farní budova a oběma řadami táhnou se vedle aleje akátů domy, většinou obchodníků. Při záhybu silnice k Brodu vedoucí stojí kamenná socha sv. Jana Nepomuckého s německým nápisem, že ji dal postaviti r. 1701 Jiří Doubrava. V levo kolem kostela vidíme tři budovy – školy to ouvalské. Nejstarší, přízemek, bývalá jednotřídka, nyní byty městských zřízenců; prostřední, jednopatrová z r. 1884, trojtřídka, teď úřadovna městyse, sokolna a občanská záložna, a v pravo nádherná budova školy šestitřídní,
villového slohu, s ústředním topením, prostrannými chodbami, učebnami, šatnami, s hodinami, velikým dvorem a místem pro tělocvičnu a školní zahradu.

Vedle nové školy dlouhá budova, nyní hostinec »u lva”, dříve tak zv. dominikální hospoda a pošta, kterou stavěla Teresie Savojská a r. 1743 prodala Janu Menšíkovi. Zde bylo prvé poštovní zastavení z Prahy, proto ve stájích stálo několik párů koní k vystřídání. Nahoře byla řada pokojů pro hosty. Praví se, že i císař Ferdinand Dobrotivý zde koně vystřídal a mnohý znamenitý host na poště se ubytoval.

Překročíme nový most a staneme u hořejšího mlýna, jenž býval liechtensteinský, nese letopočet 1772 a nyní patří k cukrovaru. Kolem vede silnice (z r. 1884) ke dvoru Hostýni a dále ke Škvorci a v levo k Přišimasům. Naproti mlýnu stoji židovská synagoga, na niž r. 1850 daroval Jakub Gerson sýpku. K synagoze
————————————
*) O mostě tom koluje tato pověst. Dráha měla býti vlastně vedena na Květnici, ale zde by byla šla knížecími pozemky. Proti tomu se bránili jako i jinde při stavbách drah. a také direktor panství tu pohromu chtěl od žírné půdy odvrátiti. Navštěvoval ho a o ruku dcery jeho ucházel se inženýr, jenž měl co dělati při stavbě a ten svým vlivem vymohl, aby dráha byla vedena přes Ouvaly a nákladný most byl postaven.

přiléhá jediný ještě šindelem krytý domek, kde dříve bydlil zpěvák. Nyní dojíždí sem rabín z Prahy.

Další ulice dříve slula Malechov, nyní pojmenována Arnoštovou, neboť vede k pěknému parčíku, v němž vedle dráhy velebně se zvedá kamenná socha Arnošta z Pardubic. Ulice vede ke hřbitovu, jenž tu byl r. 1894 zřízen (knížecím darem 1000 zl.) i s mrtvolnou a r. 1911 při větší populaci Ouval rozšířen. Je to útulné místo, zastíněné rozrostlými stromy. Kolem vedou silnice do Tlustovous, Tuklat Č. Brodu. Od hřbitova vidíme usedlost na mírném svahu, zvanou Vinici. Poloha i název svědčí, že tu kdysi vinice byla, v matrikách zaznamenán vinař.

Ač Ouvaly leží celkem v rovině, která se táhne od Č. Brodu k městysi, přece nemá polohu jednotvárnou. Na severovýchod nad potokem Výmolou vypíná se až 60 m vysoko silurský hřbet, který je nyní zalesněn a sluje Císařské sady a Rudolfův háj. Prvé založeny r. 1879 pod vinicí na památku 25letého sňatku Jeho Veličenstva, druhý r. 1881 ku poctě sňatku korunního prince Rudolfa. Sázeno za zvuků hudby. Byla to dříve pastvina pro ovce, třešňovka a nyní jako park, v němž lze hodinu choditi stále na rozmanitých stezkách. O tento Háj mají velikou zásluhu bývalí starostové pp. Lašman,
Bilanský, Klíma, jimž bylo překonati překážky při osazování. Háj na vyvýšenině ozdoben pavilonem z výstavy zakoupeným, kde se odbývají výlety, dole na louce obklíčené lesem sokolské slety. O Háj pečuje „Okrašlovací spolek”, při cestách mnoho laviček k odpočinutí. Lesní stromy jsou prostoupeny višňovým podrostem. Nad Hájem táhnou se rozsáhlé třešňovky, které v květu poskytují rozkošný pohled.

I na jiné strany jsou od Ouval pěkné procházky: údolím k Hodovu, na Holou Hostýň, za koupadla po lukách k Myší díře, do Obory, Vidrholce, do Nových Jiren a jinam; delší výlety do Škvorce, do Mukařova, na Hradešín, do Újezda, do Klánovic (širokou alejí).

Spolky v Ouvalech.

Byl tu kolem r. 1860 spolek „Žihadlo”, členové jeho bavili se zpěvem, hudbou, pořádali merendy. Staří pamětníci vypravují, že mlynář Pleskot asi r. 1825 založil v Ouvalech literární sdružení. Snad byl milovníkem knih, písmákem.

Živnostenské společenstvo, které r. 1898 mělo 87 členů a 11 učňů, jmění 1684 K, r. 1907 mělo už 113 členů, 18 učňů a jmění 2612 K. Stoupajícím počtem obyvatelstva stoupá počet živnostníků.*)
————————————
*) Živnostnici ouvalští byli r. 1867 na vlastní žádost vyloučeni ze spolku Škvoreckého a směli si zříditi jeden smíšený spolek pro všechny živnosti v Ouvalech. Sl. okr. úřad v Českém Brodě vybízí k volbě, dokládaje, že nový spolek nebude čítati vice jak 50 členů a každý má na volbě představenstva podíleti, kdo tři leta živnost provozuje. Spolu
žádá seznam všech oprávněných voličů. Starosty byli Fr. Těšitel, mlynář, Fr. Řezáč, pekař, Fr. Fořt, obchodník, Jan Ešner, Josef Raynyš. O spolek a založení jeho knih zjednal si zásluhy Lev Charbuský, ředitel dolů. Týž také řečnil při svěcení praporu. Matkou praporu byla Anna Hladíková; Kmotrami; Josefa Micková, Kateřina Kovaříková z Hodova a Bohumila Fiedlerová; družkami praporu; Marie Rosenbaumová a Klára Herfortová.

R. 1871 pořídilo si prapor, jenž byl slavnostně 3. června posvěcen. Živnostníci súčastňují se s praporem tím průvodů o Vzkříšení a Božím Těle.

K němu se druží Národní obec živnostníků s několika odbory. –

Štěpařský, nyní okrašlovací spolek, jehož zásluhou a za podpory obce vysázeno a ošetřeno mnoho
stromoví v městysi i kolem, že se Ouvaly těší tak pěknému vzhledu. Sestoupil se r. 1877, založil školku, osázel holá místa kolem Ouval, zařídil parčík u kostela.

Zpěvácký spolek Smetana s odborem dramatickým. Má hudební bibliotéku, piano a harmonium. Pořádá koncerty.

Sbor dobrovolných hasičů, jenž oslavil r. 1910 své 25leté jubileum. Mezi 30 sbory na Českobrodsku dle historického vývoje zaujímá místo páté. O jubileu měl 60 přispívajících a 39 činných členů.

Vzdělávací a podpůrný spolek „Havlíček” s knihovnou, založený r. 1903.

Místní odbor Ústřední Matice Školské z r. 1907, jenž odvádí 400–500 K ročně mimo Svatováclavský dar od obce. Pořádá i divadla. Členů má na 60.

Tělocvičná jednota Sokol s odbornou knihovnou. K němu přiléhá Jednota pro postavení Sokolovny v Ouvalech. Hraje též divadlo.

Dělnická tělocvičná jednota Rovnost s knihovnou.

Nákupní družstvo Baráčníků.

Odbočka železničních zřízenců v Ouvalech s knihovnou.

Organisace národních socialistů.

V Ouvalech je obecní knihovna o 915 svazcích už v letech osmdesátých založená učitelem Maříkem a far. Soukupem r. 1862. Tento do ní hned daroval 70 knih.

Občanská záložna v Ouvalech. R. 1912 bylo vloženo 6775 K, vybráno 5536 K, stav vkladů
13.568 K, půjčeno 18.742 K, splaceno 20.749 K, stav půjček 156 449 K, kmen. jmění 7700 K, reservní fond 11.600 K, uložené přebytky a cenné papíry 2800 K. Stav záložny stále stoupá.*)

Okolí Ouval.

Škvorec, kdysi podhradí Radešína, ve XIV. stol. sídlo pražských boháčů Olbramovičů, z nichž znamenitý Olbram ze Škvorce byl arcibiskupem pražským. Po nich tu sídlili páni z Klinštejna, jimž Mikuláš ze Škvorce panství za 3000 kop gr. č. prodal. První byl Čeněk z Klinštejna. Tito prodali Škvorec za 7000 kop Zikmundu Smiřickému ze Smiřic. Náležel k panství Škvorec, Hradešín, Přišimasy, Horka, Sibřín, Květnice, Lhotka (zašlá), Hostýn a půl Ouval. Jan Smiřický odstoupil od kalicha a držel s Pražany. Smiřičtí ztratili panství, jež koupí přešlo na Liechtensteiny. Ve Škvorci je filiální katolický kostel sv. Anny, evangelický reform.,
————————————
*) Dle účetní zprávy za rok 1913 vloženo 73.125 K. na půjčkách 145.299 K, eskontováno 60.565 K, na darech 280 K. fond reservní 10.790 K, čistý zisk 1.796 K, úhrn členů 220. Celkový obrat 393.514. (Výbor: pp. J. Košatý, M. Minářů, J. Rajnyš, F. Kaplan. F. Prokůpek, J. Aldorf, J. Weinstein, B. Rosenbaum a A. Šulc).

parostrojní pivovar, poplužní dvůr, zbytek zámku, který byl několikráte obnoven, až zpustnul a r. 1884 z větší části byl zbořen. Na něm stojí čtyřtřídní škola. Z Ouval pěkná procházka do Škvorce, jezdí sem pošta a omnibusy.

Horka (Horky, Hůrky, původně Hora), ves, po níž se psal r. 1279 Bohuslav z Horek. R. 1352 byl tu farní kostel, k němuž i Ouvaly patřily. Roku 1354 držel Horka Wolfram Menhartovic z Prahy, po něm Pavel, předek pánů z Jenštejna, a r. 1374 seděl tu Přech z Horek. Od r. 1392 nacházelo se podací právo a celá ves v držení pánů Škvoreckých a byla potom do r. 1850 příslušenstvím Škvorce. V 17. stol. zde fara zanikla a kostel klesl na filiální, zasvěcený sv. Petru a Pavlu. K Horkám druží se obce Přišimasy a Skřivany. Pro ně společná trojtřídní škola.

Hradešín (Radešín), od Ouval 1 hod. vzdálen. Má starobylý, nedávno na děkanský povýšený kostel, o třech slozích. Stojí na vrchu 399 m. nad mořem a odevšad je viditelný. Je to žulový patník mohutného prahorního tělesa. Zde bývala důležitá hlídka, odtud ohněm dávána výstraha před nepřítelem. Připomíná se v osmém století, kdy Nezamysl na Radešíně zbudoval synovi Mnatovi hrad, zvaný Sedečín. Byl Husity vypálen. Zůstala kaple z X. stol., ta za války třicetileté zničena. Savojka ji dala obnoviti a zřídila tu faru. Odtud vyhlídka na Bílou Horu a až na Krkonoše. O sv. Jiří oblíbená jarní pouť, káže se venku na starobylé kamenné kazatelně s vypouklými obrazy (z roku
1575). Je zde dvoutřídní škola.

Nedaleko Hradešína jsou nakupeny balvany zvané zkamenělý pastýř s ovcemi. Lid opředl je rozličnými bájemi.

Kdysi u Škvorce byla ves Křimín, prý sídlo Přibysla ze Selmberka (r. 1318). Později vyskytuje se (r. 1462) jako příslušnost hradu Škvorce, avšak jen z části; druhá část připomíná se (v 16.

stol.) jako příslušnost Hostyně. Potom ani tu ani onde se nenaskytá, snad (po r. 1540) obec ta zanikla nebo s jinou vesnicí srostla.

Dobročovice, kdysi patricijské a vladyčí zboží, kolébka pánů Horušateckých z Dobročovic, obec s kaplí sv. Isidora, s dvoutřídní školou, vzdálena od Ouval půl hodiny cesty. Farností patří do Sluštic, kde bývala tvrz a sídlil Mikuláš Skalský z Dubu.
Lesem Oborou po pěkné cestě přijdeme do Květnice. Zde bývala a posud v troskách stojí tvrz pražského rodu Olbramovičů. Václav r. 1362 postoupil Květnici se Lhotkou svému strýčenci Peškovi Bohuslavovi. Květnice r. 1425 dobyta od Pražanů. Sídlili tu rytíři Maternové, z nichž jeden, Prokop Trčka, od Husitů byl upálen. Zbytek rozbořeného hradu nyní zastaven domky, hradního sklepa posud se užívá.

Nedaleko leží Sibřina, kdysi zboží měšťanů pražských Olbramovičů, potom pánů z Vrabí a z Hrušova. R. 1590 byla tvrz od lupičů nočního času přepadena a vyloupena. Nyní je zde dvůr Liechtenšteinský.

Tuklaty (Tuklety, Tuklece), obec půl hod. cesty od Ouval. Zde prastaré osídlení, zbytky primitivních železných hutí. Byly majetkem Benediktinů z Ostrova a Olbramovičů. Hrádek lovčí (nynější fara) zbudoval zde princ Tomáš z Liechtensteinu s chotí, známou Savojkou. Obraz její nachází se ve farní budově. Nedaleko knížecí dvůr a obec Tlustovousy (Tlustousy, Hustousy). Dvoutřídní škola.

Vyšerovice, farní obec vzdálená od Ouval ¾ hod, náležely klášteru Zderazskému. Zde sídlili Ješek z Roztok, Trčka z Lípy a jiní. Posud znatelny trosky hradu a starého kostela.

Nedaleko ležící Horoušany s dvoutřídní školou a Horoušánky. Tyto založil r. 1780 František Josef Liechtenstein.

Koloděje, kdysi sídlo pražských měšťanů Rotlerovů, proslulého Viléma Kostky z Postupic, nyní Jana kn. z Liechtensteinu. Bývalá tvrz Koloděje ve 30leté válce zpustošena od Švédů, zbyla pouze okrouhlá bašta a zámecká kaple. Vévodkyně Savojská vystavěla zde nádherný zámek, k němuž přiléhá pěkná obora. V zámku obrazy od Škréty a Brandla. Vyhořel v poslední době a byl zase obnoven.

Nedaleko Koloděj jest Pražanům známá obec Ujezd, kde býval farní kostel sv. Bartoloměje. Zderazský klášter sem dosazoval duchovního. Poslední r. 1806 přestěhoval se do Koloděj a kostel v Ujezdě zbořen. Lid posud naznačuje místo, kde kdysi stával.
Jiné výletní místo a sídlo Pražanů jsou Klánovice, kam vede z Ouval cesta Vidrholcem, tak zvanou širokou alejí, nebo vedle dráhy. Klánovice sestávají z vill a valně vzrostly v novější době. Ze sbírek postavena zde pěkná kaple.

Dříve výletníci se usazovali rádi v Jirnech, jsou Velké jako farní osada a Malé čili Nové, s četnými villami. Ve Velkých Jirnech zámek s krásným parkem, knihovnou a sbírkou obrazů.

Dodatek.

Samospráva: Dne 19. března 1913 při bouřlivých volbách a po podaném rekursu při druhé volbě 20. září 1913 zvoleni do výboru:

I. sbor: František Fořt, Josef Hladík, Josef Chlapec, Jan Patrák, Oldřich Prokůpek, Alois Dostál; náhradníci: František Bohuslav, Jan Sluka, Antonín Kučera.

II. sbor: Jan Aldorf, Boh. Vavruška, František Kaplan, Josef Wienštein, Václav Poupa, M. Minářů; náhradníci: Jan Sechter, Antonín Vosáhlo, Alois Kubín.

III. sbor: František Budka, Jan Konstantin, Jan Selix, Václav Šmejkal, Václav Šplíchal, František Bohata; náhradníci: Josef Říha, František Herodes a Josef Zedník.

Roku 1914 následkem čilého stavebního ruchu usadil se v Ouvalech architekt Fr. V. Černý, úř. opr. stavitel.

/připsáno rukou: Nádražním lékařem M. U. Dr F. Lensinger./

————————————————————————————————————————
Štočky k obrázkům: Kostel v Ouvalech, v Hradešíně a sochy Arnošta z Pardubic ochotně zapůjčilo Dědictví Svatojánské v Praze.

Skeny knihy, která ze školy přes archiv kroniky města doputovala dnes již do Oblastního archivu: